22. kapitola – Den před bitvou

„Ještě než budeme bojovat proti Voldemortovi, bych ti měl něco říct, Harry,“řekl Brumbál.

„A co?“zeptal se Harry.

„Voldemorta nemůžeš zabít jako jakéhokoliv jiného čaroděje. Když ho zabiješ, znovu se vrátí,“řekl Brumbál.

„Ale jak je to možné?“zajímalo Harryho.

„Pojistil si to za doby svého prvního vzestupu. Když chodil do Bradavic, přečetl si v jedné knize z Oddělení s omezeným přístupem o jistých viteálech,“vysvětloval Brumbál.

„A co má být ten viteál?“zeptal se Harry.

„Může to být jakákoliv věc, která tě napadne, která, když provedeš jeden rituál, dokáže ukrýt část tvé duše. Jakmile někoho zabiješ, tvá duše se rozpoltí a ty jednu její část můžeš uchovat ve viteálu,“vysvětloval dál Brumbál.

„To znamená, že má Voldemrt někde část své duše, nějaký viteál,“uvědomil si Harry.

„To, ale není všechno. Tom věřil v magickou sedmičku. On nemá jeden, ale hned sedm viteálů. Musel by si nejdřív zničit viteály, aby si ho dokázal definitivně zničit,“ukázal na závažnost celé situace Brumbál.

„Když ale ani nevíme co za viteály má a kde vůbec jsou,“začal se v tom ztrácet Harry.

„Zjistil jsem co za předměty ty viteály tvoří a některé jsou už zničené,“řekl Brumbál a vitáhl ze stolu starý Raddleův deník.

„Tohle byl viteál doku jsi ho nezničil, stejně jako tenhle Gauntův prsten, který jsem zničil před půl rokem,“ukázal na prsten Brumbál.

„Takže se dají zničit zubem Baziliška,“dovtípil se Harry.

„Nebo třeba mečem Godrika Nebelvíra,“přikývl Brumbál.

„A zbytek viteálů?“zeptal se Harry.

„Předměty patřící zakladatelům. Zmijozelův medailonek, Havraspárská čelenka, šálek Helgy z Mrzimoru, Naginy a …,“zarazil se Brumbál.

„A?“zajímalo Harryho.

,,Ty,“sklonil hlavu Brumbál.

„Já?“nemohl tomu Harry uvěřit.

Pak mu to ale postupně začalo docházet.

„Vy jste to věděl, celou dobu,“řekl Harry.

Brumbál na něj otočil zničený obličej.

„Celou dobu jste věděl, že to takhle dopadne. Připravoval jste mě na to,“obviňoval ho Harry. „Podporoval jste mojí potřebu všechny okolo sebe ochraňovat.“

„Moc mě to mrzí, Harry, jsi jako můj vnuk a moc bych si přál, aby bylo jiné řešení,“povzdechl si Brumbál.

„Tím si obalamuťte někoho jiného. Já už nejsem váš poslušný voják. Toho si hledejte jinde,“zvedl se Harry k odchodu, ale ve dveřích se ještě zarazil.

„Nebojte se, při té bitvě tady budu a postavím se Voldemortovi, ale radši se mi kliďte z očí. V návalu zlosti bych vám mohl ublížit,“ušklíbl se Harry a fláknul za sebou dveřmi.

Jeho kroky vedly za ostatními do Nebelvírské věže. Měli by vědět, že se na ně chystá Voldemort zaútočit.

„Harry,“vletěla mu do náruče Laura.

„Děje se něco?“zeptala se, když viděla jeho výraz.

„Tady ne,“řekl jen Harry a zavedl je do jedné nepoužívané učebny.

„Co ti řekl Brumbál, že tě to tak vykolejilo?“zeptala se Mia.

„Brumbál dostal jeden dopis,“začal Harry.

„A kvůli takové věci tě zavolal?“divil se Ron.

„Ano, protože ten dopis byl od Voldemorta. Vyhrožuje mu a taky chce zaútočit na Bradavice, když se mu nevzdám,“povzdechl si Harry.

„To ať tě ani nenapadne,“řekly Mia s Laurou najednou.

„Bradavice se nedají jen tak dobýt,“poučovala ho Mia. „Vlastně se to v minulosti ještě nikomu nepovedlo.“

„Budeme se bránit,“řekl bojovně Ron.

„To budeme,“přikývl méně nadšeně Harry. „Brumbál už nám shání posilu.“

„Tak to se není čeho bát. Brumbál nás vždy ze všeho vysekal,“uklidnila se Mia.

„Tím bych si nebyl tak jistej,“řekl Harry a v tu chvíli věděl, že jim o viteálech říct nemůže.

„Sám Brumbál byl v koncích. Když jsem ho viděl, vypadal konečně na svůj věk,“dodal Harry.

To všechny další poznámky utišilo. To, že si ani Brumbál nevěděl rady, nevěstilo nic dobrého.

„Kdy chce Voldemort zaútočit?“zajímalo Lauru.

„Dnes večer,“řekl Harry.

Laura jen přikývla.

„Myslím, že bychom si měli jít lehnout, jsou dvě hodiny ráno,“řekla Mia.

Laura, ale Harryho zatáhla stranou a ostatním řekla ať jdou samy.

„Lauro, co to děláš?“zeptal se Harry.

„Prostě chci být dnes v noci se svým přítelem,“řekla a zatáhla ho do KNP.

Sotva se za nimi zavřely dveře, vášnivě ho políbila. Harry jí polibky oplácel. Cítil v nich takovou naléhavost. Věděl, že má Laura strach, ale to on taky. Za chvíli se jejich oblečení válelo všude po zemi a oni se líbali na měkké kožešině u krbu. Jejich nahá těla se k sobě tiskla, jakoby to mělo být naposledy. Taky možná bylo.

Laura sténala, když Harry všechna její citlivá zákoutí posypával polibky. Jejich vzdechy naštěstí tlumily kouzla ve zdech, jinak by je slyšelo celé patro.

„Lauro,“vykřikl Harry její jméno sotva vyvrcholil.

Lehl si vedle ní a ona mu dala hlavu na hruď.

„Miluju tě,“pošeptal Harry.

„Taky tě miluju,“řekla Laura.

„Slib mi, že na sebe dáš pozor. Nechci o tebe přijít,“vzlykla.

Harry nadzvedl její hlavu a slíbal jí z tváře slzy.

„Nedovolím, aby se ti něco stalo,“slíbil jí.

„To jsem ale slyšet nechtěla,“řekla.

Harry se pousmál: „Nevím, jak to dopadne, ale jestli tohle zvládneme, už tě nikdy neopustím. Budu slíbávat tvé slzy z tváře do konce svého života. Stejně jako ti budu neustále říkat, jak moc tě miluju,“řekl procítěně Harry.

Laura ho políbila a stulila se do jeho ochranářské náruče. Harry, druhý den, ještě než se Laura probudila, poslal vzkaz Siriovi na Potter- manor o zdejší situaci. Netušil, že se Sirius snažil ze všech sil dostat z manor ale ani ta nejčernější magie rodiny Blacků mu nepomohla.

Harry si to pojistil dobře. Byl tam zavřený jako myš v kleci bez možnosti jim jakkoliv pomoct a to ho užíralo. Nebyl malý dítě, aby ho tam jeho kmotřenec tak věznil.

Harry si zase potichu vlezl k Lauře a užíval si zbylých chvílí klidu.

Lauru to ale probudilo: „Ahoj lásko,“usmála se.

„Ahoj krásko. Měli bychom vstávat, začíná nám perný den,“řekl smutně Harry.

Laura si jen povzdechla, ale přikývla.