NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
6. kapitola - Rozhodující chvíle
6. Rozhodující chvíle
 
Remus se chodbou málem rozběhl a v zádech přitom cítil upřený pohled, který ho provázel, dokud se mu nepodařilo zmizet za prvním rohem. Jeho úplně nový hábit, který mu koupil Sirius, za ním vlál jako prapor. Zpomalil až u dveří Harryho soukromého pokoje, rozrazil dveře a zůstal stát jako opařený.
 
V pokoji byl víc než tucet skřítků a snad všichni hradní duchové. Skřítci tančili v kruhu kolem postele a drželi se za ruce. A duchové – zpívali? Dvakrát nebo třikrát rychle zamrkal, ale nepomohlo to. To, co viděl, nebyly jeho představy, ale skutečnost. 
 
A jak tak pozoroval neobvyklou scénu před sebou, zjistil, že všemu velí Dobby. Stál na křesle a rukama „řídil“ zpěv i tanec.
 
„Dobby!“ zvolal, když se trochu vzpamatoval z prvotního šoku, „Co to má, ksakru, znamenat?“ a rukou mávl v oblouku, zahrnujíc tak celý pokoj. Všichni, pokud se to i o duších dá říct, ztuhli.
 
„Pane, Dobby nedělat nic zlé, Dobby myslet, pán Harry je tak sám, Dobby chtít potěšit pana Harryho, pane,“ vysvětloval překotně skřítek a široce otevřené oči se mu pomalu zalévaly slzami. „Pane, pane, nezlobit na ostatní, pane, to vymyslet Dobby pane, Dobby by nikdy neublížil panu Harrymu, to ne, pane. Nikdy,“ ujišťoval a nervózně si kroutil uši.
 
„Dobby, Harry potřebuje klid,“ snažil se Remus klidným hlasem zmírnit skřítkův pocit viny. „Bylo to od tebe moc milé, ale potřebuje klid.“
 
„Ó, pane, děkuji, pane, Dobby a přátelé půjdou, děkujeme pane,“ klaněl se až k zemi. „Pan Severus musí pana Harryho vzbudit, pane. Pan Harry potřebuje svého manžela,“ stačil ještě říct, než se rozplynul ve vzduchu.
 
Remus nevěřícně kroutil hlavou. Ten skřítek je neuvěřitelný, až tohle budu všem vyprávět... No, Severusovi asi raději ne.
 
Procházel se po místnosti sem a tam, aby si protáhl nohy, a čekal na Siriuse, který šel do knihovny pro nějakou knihu, aby mohli Harrymu předčítat.
 
Občas pohledem zkontroloval chlapce ležícího bezvládně na lůžku a pokaždé si u toho povzdechl. Přemýšlel, kolik toho ještě bude muset ten nevinný chlapec prožít, aby měl klid a mohl normálně žít. Za pár neděl mu mělo být sedmnáct, měl by být veselý a jeho jedinou starostí měla být škola. A famfrpál. A děvčata. Chlapci, opravil se, rozhodně chlapci. Měl mít možnost rozhodovat se o své budoucnosti, radit se se svými rodiči. A nic z toho mu nebylo dopřáno. Rodinu, která ho milovala, ztratil dříve, než chtěl a rodina, která ho vychovala, byla zase příšernější, než je obvyklé. A přece, přes všechna ta příkoří, která na něm byla spáchána, vyrostl v neobvyklého, milého a spravedlivého muže. Ano, už dávno nebyl dítětem. Byl to dospělý mladý muž.
 
Ze zamyšlení ho vyrušil Siriusův příchod. Remus se usmál. Jeho přítel se dovnitř vhrnul jako velká voda, měl v sobě nespoutanost a výbušnost... a stejně tak uměl být nepředstavitelně něžný a romantický.
 
„Donesl jsem tu knihu, Remusi!“ zvolal vesele a mával ve vzduchu malou útlou knížečkou. „Našel jsem ji.“ Dodal spokojeně a svalil se do křesla s úsměvem od ucha k uchu.
 
Remuse přepadaly hříšné myšlenky. Sirius vypadal neodolatelně, musel potlačit nutkání popadnout svého milence do náruče a ukrást si jeden dva vášnivé polibky.
 
Sirius mimoděk pohodil hlavou a vlasy se mu kolem ní rozevlály, rozepnul si dva knoflíky na své temně rudé košili a rozhalil se. Remus v duchu zaúpěl – to dělá schválně? – vší silou se přinutil odvrátit pohled od toho kousku obnažené hrudi a od těch několika vylézajících chloupků, které s ním dělaly divy, odkašlal si a zeptal se: „Ehm, a co že je to za knihu?“
 
„Tohle je sbírka pohádek bratří Grimmů.“
 
„Pohádky?“ podivil se Remus.
 
„No, nejsou to ty mudlovské říkanky, jsou to verze pro kouzelníky,“ vysvětloval Sirius. „Četl jsem je jako malé dítě...“
 
„Harry není malý kluk,“ odporoval Remus.
 
„To ne, ale sám si to viděl – nikdy mu nikdo žádný příběh nevyprávěl. A jsem jeho kmotr, měl jsem mít tu možnost. Musím to napravit. Měl by je znát.“ Siriusovy oči byly plné náhlé bolesti. Svěsil hlavu a pokračoval v sebeobviňování: „Kdybych tenkrát šel za Brumbálem a ne za... mohl být se mnou, mohl mít hezké dětství... a místo toho...“
 
Remus si klekl před jeho křeslo a objal ho kolem ramen: „Není to tvoje vina,“ šeptal mu do vlasů, „nesmíš si to vyčítat, už je to pryč.“ Siriusova hlava klesla na jeho rameno a on hladil svého druha po vlasech. „Není to tvoje vina,“ opakoval znovu.
 
Sirius si přejel rukama po tváři a i když se jeho oči podezřele leskly, usmál se: „Děkuji ti, Remusi. Mám tě rád.“ A s těmi slovy mu vrátil vřelé objetí.
 
„Tak kterou jako první?“ ptal se Harryho jeho kmotr. „Líbila by se ti třeba ta o Sněhurce? Nebo raději o Malé mořské víle?“
 
Než se stačili dohodnout, přišla madam Pomfreyová a oba vykázala z pokoje, protože se musela postarat o pacienta. Sirius si pro sebe mumlal něco o praštěných ženských a odmítal se hnout z místa, dokud jej Remus za rukáv nevytáhl na chodbu.
 
„Co si ta ženská o sobě vlastně myslí?“ nedal si pokoj.
 
„Dělá jen svou práci, Siriusi, překáželi bychom.“
 
„Nevím, jak to děláš, Remusi, že jsi tak klidný. Já... ztrácím naději, je to už kolik dní a on se ani nepohnul, pořád spí!“ Ve tváři se mu objevil stín beznaděje.
 
„Siriusi, on to zvládne!“ řekl klidně Remus, chytil ho za ramena a zatřásl s ním. „Slyšíš? Zvládne to, musí! Já mu věřím a taky věřím, že Albus nebo Severus něco vymyslí. Takhle to skončit nemůže. Věř mi. Věř Harrymu.“
 
Dveře pokoje se otevřely a v nich stála, bledá jako stěna, bradavická ošetřovatelka.
 
„Vy dva!“ křikla na ně. „Okamžitě sežeňte a přiveďte Brumbála a Severuse!“
 
„Ihned!“ přikázala, když na ni zůstali překvapeně zírat. Potom se už oba rozběhli chodbami hradu k ředitelně.
 
* * * * *
 
Poppy musela vyhodit ty dva nebelvíry z pokoje. Potřebovala provést pár vyšetření, které jí poradil kolega lékouzelník z Indie, který byl na výměnném pobytu v Londýně u sv. Munga. Samozřejmě, že mu neřekla jméno pacienta, šlo spíš o hypotetický rozhovor. Výsledky byly znepokojující a proto dala zavolat ředitele a Severuse Snapea. Vrátila se zpět a znovu provedla všechna vyšetření, aby si byla jistá, a dokonce přidala ještě nějaká svá vlastní. Výsledky nebyly dobré. Vůbec nebyly dobré. Začínala si dělat veliké starosti.
 
Čtveřice mužů dorazila tak rychle, že měla podezření, že se jim nějak podařilo přemístění uvnitř hradu.
 
Severus, dosud pobledlý po Brumbálově zaklínadle, nečekal, klesl na kolena vedle Harryho postele a vzal ho za ruku.
 
„Poppy?“ obrátil se na ošetřovatelku, užaslou nad Snapeovým chováním, ředitel, zatímco Sirius s Remusem stáli v nohách u lůžka.
 
„Albusi, vůbec se mi to nelíbí. Je chladný, nereaguje na vnější podněty, všechny sledované hodnoty mu opět poklesly. Mám podezření, že se jeho vědomí vzdaluje stále víc. Trvá to nepřiměřeně dlouho. Mám obavy, vážné obavy, aby to neskončilo - “
 
„Ne!“ ozval se od postele Snape. „On to zvládne!“ protestoval hlasitě. „Já mu věřím!“ vykřikl a poctil všechny přítomné ´pohledem´, který měl vyhrazený jen pro studenty, speciálně z nebelvíru, kteří právě roztavili kotlík. „Jděte pryč...“ dodal tišeji a vrátil se pohledem k bledému chlapci na posteli.
 
Poppy se zatvářila velice uraženě, Sirius s Remusem nebyli schopni slova, jen Brumbál nebyl překvapený a díval se na něj s porozuměním. Otevřel dveře a pokynul jim, aby odešli. Poppy chtěla něco namítnout, ale ředitel jen zamítavě pokroutil hlavou, vzal ji za loket a vedl ven. „Nechme je chvilku,“ řekl prostě, když zavřel dveře a kráčel pryč, nechajíc za sebou tři zmatené lidi. Poppy se ještě více nafoukla a odkvačila na ošetřovnu, mumlajíce si pod fousy, že ona tam vlastně ani nemusí být. Lupin a Black se na sebe podívali, synchronně pokrčili rameny a ruku v ruce zamířili do svých společných pokojů.
 
* * * * *
 
Lucius Malfoy se pomalu probouzel ze spánku. Hlava mu třeštila, jako by měl za sebou nevydařené setkání smrtijedů, nebo, chcete-li, velmi vydařený večírek, kde tekla ohnivá whisky proudem. Pomalu a opatrně si sedl a hlavu si držel oběma rukama, aby se mu nerozskočila. Oči byl schopen otevřít jen na úzkou štěrbinku a zaostřit tak na místnost, kde se nacházel, bylo prakticky nemožné. Točila se. Zaúpěl a znovu si lehl. Bolest hlavy začínala být neúnosná, když jedno jeho otevřené oko spočinulo na malé lahvičce s bleděmodrým obsahem. Ten lektvar poznával, byl to Bolest Odstraňující Dryák, důvěrně nazývaný bod, nebo bodík, jako že bodne, že se hodí. Zavřel oči, soustředil se, pak je pomalu nepatrně otevřel, zaostřil na lahvičku, natáhl se k ní, pevně sevřel svými prsty a rychle zavřel oči. Poslepu odzátkoval flakónek a celý obsah si nalil do krku. Cítil, jak mu hořká tekutina klouže krkem do žaludku. Za chvíli se mu po těle začalo rozlévat teplo a on s úlevou mohl otevřít oči a bez obav se posadit.
 
Ještě pořád byl v pracovně, kde prováděli odstranění znamení. Znamení! Málem na něj zapomněl. Zvedl svou levici a překvapeně na ni hleděl.
 
* * * * *
 
Brumbál zamyšleně kráčel zpět do své pracovny. Připadal si bezradný. Pořád nemohl přestat myslet na to, co mu řekl Dobby. A taky na to, jak se choval Harryho kámen srdce. Věděl, že řešení je na dosah ruky, že ho mají přímo před nosem, ale...
 
Nevěděl jak, ale ocitl se přede dveřmi do kuchyně a zůstal překvapeně stát. Sem přece nešel, určitě mířil na opačnou stranu hradu. Nevěřícně zakroutil hlavou, polechtal hrušku na obraze, a když ho s veselým hihňáním pustila dál, vešel. Nu což, dá si alespoň kakao, řekl si v duchu - a popovídá si s Dobbym. Usmál se.
 
* * * * *
 
Poppy naštvaně vrazila na ošetřovnu, až se sebou Anna Grangerová leknutím trhla. „Poppy, co se vám stalo?“ zajímala se, protože jediný pohled na bradavickou ošetřovatelku jí prozradil, že je velmi rozčílená.
 
„Víte, Anno, já tady taky vůbec nemusím být,“ řekla roztřeseným hlasem, uhladila si, celkem zbytečně, ošetřovatelský hábit a pokračovala: „Já můžu klidně odejít, nic mne tu nedrží a pokud se mnou tady chtějí zacházet takovým neomaleným způsobem...“
 
„Ale Poppy,“ řekla konejšivě paní Grangerová a objala ji kolem ramen, „jistě nebude tak zle. Posaďte se a pěkně v klidu mi povězte, co vás tak rozzlobilo.“ A usadila ji na jednu ze židlí v Poppině kanceláři. Sama si sedla vedle ní a úsměvem ji vybízela k vyprávění. Když Poppy skončila, byla viditelně klidnější.
 
„Poppy, všichni jsme tak trochu ve stresu, profesor Snape to nemyslel špatně, tím jsem si jistá. Není tak zlý, jak vypadá. Bude to dobré, uvidíte. Představte si sebe v jeho situaci.“
 
Madam Pomfreyová si povzdechla: „Však já to vím, máte pravdu. Máme toho všichni až po krk.“ S úsměvem se zvedla ze židle. „No, tak pojďme. A... děkuji vám, Anno.“
 
„Za málo,“ odvětila Anna a obě vyrazily mezi pacienty s úsměvem na líčku.
 
* * * * *
 
Sirius s Remusem mlčky procházeli hradem k pokojům, které jim Brumbál již před mnoha měsíci přidělil. Oba byli tak ponoření ve svých vlastních myšlenkách, že si ani nevšimli Hermiony, která k nim běžela z té části hradu, která teď sloužila jako provizorní ošetřovna. Kdyby jim nezastoupila cestu, prošli by kolem bez povšimnutí.
 
Polekaně se zastavili a Sirius se dokonce chytil za srdce: „Hermiono, málem jsem dostal infarkt!“ řekl a prudce vydechl.
 
„Omlouvám se,“ řekla usmívající se Hermiona, pohled stále zaměřený na jejich propletené ruce. „Tímhle,“ a hlavou nepatrně pokynula k jejich spojeným rukám, „zlomíte polovinu srdcí v Bradavicích.“
 
Remus znachověl a pokusil se vymanit ze Siriusova sevření, ale neuspěl. Proto jen sklopil zrak k zemi a odvrátil se stranou.
 
„Myslíš?“ zeptal se spíš zvědavě, než dychtivě, Sirius.
 
„Na to vemte jed,“ zazněla veselá Hermionina odpověď.
 
„No, mám tedy štěstí, že jsem to já, kdo má za partnera takového fešáka,“ pronesl napůl z žertu a napůl vážně, „Jsem si jist, že některé fúrie by za něj daly cokoli.“ A narážka v jeho hlase byla nezaměnitelná.
 
Remusova tvář dosáhla odstínu té nejsytější červeně, ale zároveň se v ní zračilo překvapení. Sirius na něj žárlí!?
 
„A cos to vlastně chtěla, Hermiono?“ pokračoval Sirius, nevšímajíc si Remusových rozpaků, ač si jich byl dobře vědom.
 
„Ah, ano, no, já jsem se chtěla zeptat na - “ Harryho dodala neslyšně.
 
„Beze změn,“ konstatoval Harryho kmotr.
 
„Chtěli jsme tam s Ronem zajít, za chvilku by tu měl být...“
 
„To bych si, být na vašem místě, teď zrovna rozmyslel,“ doporučoval Black, „je u něj Severus, a abych to řekl slušně – nepřeje si být rušen.“ Zaznělo to rozmrzele.
 
„No, ale, my jsme...“ nechtěla se dát.
 
„Hermiono, je-li ti život milý, nechoďte tam!“ řekl Black tak vážně, že nebylo nejmenších pochyb o tom, že to myslí přesně tak, jak říká.
 
„Dobře,“ řekla smířlivě a zvedla ruce v obranném gestu, „jdu to říct ostatním.“ Otočila se na podpatku a odcupitala tam, odkud přišla.
 
„A co my?“ zeptal se Sirius a aniž by čekal na odpověď pokračoval: „Co bys řekl na malou procházku?“
 
„Proč ne, trochu čerstvého vzduchu nám přijde vhod,“ souhlasil Remus a společně vykročili z hradu ven.
15.10.2008 14:14:46
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4098 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4035 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4585 | 6%)
HP a Nová naděje (5890 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5326 | 7%)
HP a Změněný (5145 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4499 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4554 | 6%)
HP a Boj za lásku (4512 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6225 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one