NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
10. Pozdě v noci a brzy ráno
 
Remuse stálo hodně úsilí uklidnit svého druha. Sirius se smířil s myšlenkou, že Snape miluje Harryho, neochotněji se smířil s tím, že tento ušlechtilý cit je zřejmě opětován, ale nějak se nemohl přenést přes myšlenku, že v tom vztahu bude hrát roli i fyzický kontakt – přesněji sex.
 
Když odešli ze své malé porady s Brumbálem, byl Sirius tak neklidný a rozčílený, že málem ani netrefil do jejich společného bytu. Remus ho donutil ke koupeli a vnutil mu i šálek mátového čaje, do kterého propašoval dávku uklidňujícího lektvaru. A v duchu poděkoval Snapeovi, že vymyslel i čirou variantu bez chuti – samozřejmě jen pro potřeby Řádu.
 
Jen co se uklidnil, přinutil ho jít si lehnout a pořádně se prospat. Sám pak ještě chvíli seděl před krbem, díval se do plamenů pohasínajícího ohně a přemýšlel. Přemýšlel o všem a o ničem. Nechal své myšlenky volně plynout sem a tam.
 
„Remusi!“ vytrhlo ho ze zamyšlení, nebo možná už spal? Sám nevěděl.
 
„Remusi!“ ozvalo se znovu a nebyl to Siriusův hlas. Trochu zmateně se rozhlédl a potřásl hlavou ve snaze pořádně se probudit.
 
„Remusi!“ Konečně spatřil Brumbálovu hlavu v krbu.
 
„Stalo se něco Harrymu?“ vyhrkl to první a taky to jediné, na co v poslední době myslel.
 
„Potřebuji mluvit s tebou i Siriusem. Ihned. Moje pracovna.“ Ředitel se mistrně vyhnul odpovědi a zmizel.
 
Pokud byl Remus před chvílí zaskočený, pak teď byl... no, zaskočený ještě víc. Nechápal sice, co potřebuje Albus řešit v tuto nekřesťanskou hodinu, ale ani netoužil po tom nechat ho čekat a tím ho i rozčílit. Brumbál byl hodný člověk a dobrý přítel, rozzlobený Brumbál byl věru nebezpečný soupeř. Nestál o to, být vyškrtnut ze seznamu spojenců. Šel proto vzbudit Siriuse, což se nakonec ukázalo jako nadlidský úkol.
 
Asi jsem mu toho lektvaru dal moc.
 
Po jednom přesně mířeném Aguamenti a spoustě neslušných slov byli na cestě do ředitelovy pracovny. Vzhledem k Siriusově potřebě se dokonale probudit, šli pěšky.
 
* * * * *
 
Harry prudce vrazil do ložnice. Severus seděl na své straně postele zády k němu s viditelně napjatými rameny a v zamyšlení sklopenou hlavou. Harryho bodlo u srdce, tohle přeci nechtěl.
 
„Severusi?“ začal opatrně.
 
„Severusi!“ zkusil znovu, když se jeho muž ani nepohnul. Šel k němu blíž.
 
„Severusi, no tak...“ Nic. Žádná odezva – to nebylo Snapeovi podobné.
 
Harry přišel až k němu, rukou ho chytil pod bradou a přinutil ho, aby se mu díval do očí. Sám se do těch černých upřeně zadíval a to, co v nich viděl ho znepokojilo. Viděl bolest, ale ta tam přeci být neměla.
 
Povzdechl si. A Severus stále jen mlčel, jako kdyby ztratil řeč.
 
„Miluji tě, Severusi,“ pronesl Harry tiše, sklonil se a políbil Severuse na rudé rty. Ty se pod tlakem těch jeho nepatrně rozevřely. Harry přitlačil a svalil Severuse na postel. Cítil, jak ho ovládlo vzrušení a ten pocit ještě zesílil, když se kolem něj ovinuly dvě štíhlé, ale silné paže a sevřely ho tak, že přestal dýchat. Polibek se stával vášnivějším, jejich jazyky se proplétaly okolo sebe. Odtrhl se jen aby znovu nabral dech a mohl pohlédnout do těch temných hlubin Severusových očí, ve kterých se tak rád ztrácel. Našel je a uviděl v nich sám sebe s tváří zardělou vzrušením z předcházejícího polibku. Usmál se.
 
„Miluji tě, Harry,“ zašeptaly ty rudé rty, roztáhly se do úsměvu a černý pohled se upíral do zeleného.
 
Chystali se k dalšímu polibku, když z vedlejší místnosti uslyšeli zahučení plamenů.
 
„Severusi!“ ozval se Brumbálův hlas.
 
Dva páry oči zastřelo zklamání. Nebylo potřeba žádných slov. Vše bylo jasné.
 
Severus velmi neochotně vstal, když z něj ještě neochotněji Harry sklouzl, a šel zjistit, co tak neodkladného má ředitel na srdci zrovna teď. A v zájmu samotného Brumbála doufal, že to opravdu stojí za to vyrušení, protože jinak...
 
Harry zůstal ležet na posteli a v duchu se pozastavoval nad svým chováním. Pro Merlina, vždyť jsem ho sváděl! Měl by se asi cítit trapně, ale necítil. Byl vzrušený a dychtivý po polibcích a dotecích svého manžela, a chtěl mu je zrovna tak oplácet. Teď, když konečně bylo mezi nimi všechno tak, jak by mělo být, nechtěl ztratit ani chviličku. Už toho ve svém životě ztratil tolik, že o tohle přijít nehodlal. To nedovolí nikomu. Ani Voldemortovi ne.
 
Voldemort! Merline, jak mu ten člověk lezl krkem! Nenáviděl ho. Zničil mu celý život. I když, na druhou stranu, nebýt jeho, nikdy by asi neskončil se Severusem. Harry se zašklebil, když jeho myslí proletěla představa Voldemortovy tváře ve chvíli zjištění, že jeho nepřítel číslo jedna a zrádce číslo jedna jsou do sebe zamilovaní.
 
Severus se vrátil do ložnice a výraz jeho tváře byl více než pochmurný.
 
„Stalo se něco?“
 
„Musím za ředitelem, máme neodkladnou poradu,“ odpověděl úsečně Severus.
 
„Teď?“
 
„Ano.“
 
„Poradu o čem?“ chtěl vědět.
 
„Já nevím, Harry. Jdi spát, to bude na dlouho.“ Otočil se k odchodu. U dveří se ještě zastavil: „Vezmi si svůj lektvar, polovina by měla stačit.“
 
Severus odešel.
 
Harry se natáhl po přikrývce. Přemýšlel. Přemýšlel o spoustě věcí. O Severusovi, o Voldemortovi, o havranech, o Severusovi, o tom, co se mu přihodilo v nevědomí, o Severusovi, o svých přátelích, o kmotrovi, o Severusovi. Myšlenka střídala myšlenku a aniž by si toho byl vědom, usnul bez lektvaru.
 
* * * * *
 
Do Brumbálovy pracovny se začali scházet rozespalí lidé. Krb nepřestával hučet letaxem a vypadával z něj jeden zívající návštěvník za druhým. Židle a lavice se objevovaly samy od sebe. Za chvíli jim všem bylo docela těsno.
 
Brumbál seděl za svým stolem, ruce spojené do stříšky, pomněnkové oči bez obvyklých jiskřiček, a s ustaranou tváří vítal každého nově příchozího.
 
Konečně se krb utišil a místností se neslo jen občasné zívnutí a tichý zvědavý šepot.
 
„Vítám vás,“ začal Brumbál a po pokoji se rozhostilo ticho, „moc bych si přál, abych pro vás měl lepší zprávy, ale obávám se, že opět čelíme problému.“
 
Viděl otázky ve tvářích těch odvážných lidí před sebou. Povzdechl si. „Opravdu bych si přál, aby tohle všechno už pro jednou skončilo.“
 
Severus vrhl na ředitele jeden ze svých nejhrozivějších pohledů, jen aby mu zabránil říct všem o Harrym. Měl docela jasnou představu, co by pak dělo. Všichni by se nahrnuli do jejich bytu a otravovali Harryho, který potřeboval odpočívat. Tys ho ale nechtěl nechat JEN odpočívat! ozvalo se jeho svědomí, rychle ho umlčel námitkou – je to můj manžel.
 
„Co se děje, Brumbále?“ zeptal se Arthur a vysloužil si pár děkovných pohledů, i když si sám nebyl přesně jistý, čemu za ně vděčí.
 
„Asi před čtvrt hodinou jsem dostal dopis z ministerstva.“ Odmlčel se a znovu si tak zajistil plnou pozornost všech přítomných.
 
„Voldemortovi smrtijedé umírají.“ Čekal, až na ně dolehne význam těch slov. Nečekal tak dlouho, jak předpokládal vzhledem k této hodině. Oči většiny přítomných se obrátily na Severuse Snapea, stojícího, jako obvykle, ve stínu u zdi. Některé pohledy byly vystrašené, v jiných byla naděje?
 
Brumbál věděl, že Severus takovou pozornost nemá rád, proto pokračoval: „Ne všichni smrtijedi.“ Pozornost se k němu vrátila.
 
Odkašlal si, jako kdyby potřeboval chvilku, aby našel ta správná slova. Pohlédl na svého učitele lektvarů s jasnou výzvou v očích.
 
Severus přešel k němu, předstoupiv tak přede všechny a začal kasat svůj levý rukáv. Většina přítomných znamení nikdy neviděla, ani jeho, ani žádné jiné, kromě toho, které se vždycky ´skvělo´ na obloze nad místem smrtijedské zábavy. Byly napjati k prasknutí a když jim své předloktí ukázal, ozvalo se mnoho překvapených vyjeknutí.
 
Jeho předloktí bylo čisté, stejně jako to pravé, a jako předloktí všech mužů a žen shromážděných před ním. Rozpačité ticho prolomily otázky kladené jedna přes druhou v tak rychlém sledu, že je nestačil ani registrovat. Všechny se ale daly shrnout do jedné jediné.
 
 „Jak?“
 
Slova se ujal Brumbál. Ve zkratce jim vysvětlil rozdíl ve formuli, ukázal přetvořené kouzlo a, a za to mu byl Severus velmi vděčný, šikovně obešel Harryho úlohu v celé té věci.
 
„A v čem je teda ten problém?“ ozvalo se jedno z Weasleyových dvojčat. A někteří souhlasně pokyvovali hlavami. „Alespoň je nemusíme zabít my! A to je, myslím dobře, nebo ne?“ chtěl vědět.
 
„Většině nejsme schopni pomoci, ale myslím, že ty ostatní bychom měli najít a zbavit znamení,“ pronesl klidně Brumbál, předem připravený na mohutné protesty. A že jich bylo! Dvojčata navrhovala zničit pergamen s přetvořenou formulí, Tonksová chtěla všechny zatknout a ostatní bystrozoři se k ní připojili souhlasným kýváním hlavou, Arthur se k nim přidal taky a někteří, jako Sirius, je chtěli ponechat vlastnímu osudu.
 
Jen Severus mlčel. Bylo na něm vidět, jak je zamyšlený. Pak promluvil a všechny ostatní hlasy v místnosti utichly: „Čím víc smrtijedů zbavíme znamení a čím víc pak zemře těch, kteří se tomuto osudu nemohou vzepřít, tím míň síly a magického potenciálu, bude mít Voldemort k dispozici. Zeslábne.“ 
 
Jeho slova doznívala v místnosti ještě dlouho potom, co domluvil.
 
„Na co ještě čekáte? Až zahřmí?“ ozval se z obrazu Jefferson Randall, bývalý ředitel a bratranec Mafaldy Hopkirkové, babičky současné pracovnice ministerstva, která trůnila ve vedlejší obraze a souhlasně mu přikyvovala: „Pochytejte je všechny!“
 
„Mají pravdu, měli bychom je všechny co nejrychleji najít a shromáždit tady v Bradavicích,“ přidal se ředitel.
 
„A kam je dáme?“ zajímal se Pastorek.
 
„To už nechte na mně, Kingsley,“ pousmál se Brumbál. „Zatím je shromáždíme v jedné z učeben v druhém patře.“
 
Ještě chvíli se dohadovali a hlavně vyptávali Severuse na možné úkryty, a než je ředitel propustil, venku začalo svítat a začal i hon na smrtijedy. Že bude úspěšný, o tom nikdo nepochyboval. Všichni budou zřejmě strašně vysílení a ani se nebudou bránit. Místnost se pomalu vyprázdnila. Zůstal jen Severus.
 
„Ano?“ zeptal se se zdviženým obočím ředitel.
 
„Ve skutečnosti jste se vyhnul odpovědi. Kam je dáme? Nemůžeme je nechat pobíhat mezi studenty.“
 
„Přemýšlej Severusi. Když je možné ukrýt na tomto hradě zdivočelého vlkodlaka, jsem si jistý, že se tu dá nepozorovaně ukrýt několik desítek, možná i stovek mužů a žen,“ řekl s úsměvem. „Abych nezapomněl - dnešní večeře bude slavnostní, rád bych na ní přivítal tebe i Harryho.“ Jeho oči zase jiskřily.
 
Severus jen kývl hlavou na znamení souhlasu a krbem odletaxoval do svých komnat.
 
* * * * *
 
Harry měl zvláštní sen. Jeho mysl naplnily postavy, ale už to nebyli ti mrtví, kvůli kterým míval noční můry, byli to ti, které probudil a zachránil. Slyšel jejich děkovná slova. Bylo to příjemné, všichni byli milí a nikdo mu nevyhrožoval. Dokonce viděl i několik smrtijedů a jejich rodiny, kteří se na něj s díky usmívali a mávali mu. Taky se na ně usmíval.
 
* * * * *
 
Severus se vrátil zpět a našel Harryho, jak spí ve své posteli. Usmíval se. Severus se také usmál a nemohl si pomoci, aby nepomyslel na to, jak je jeho manžel překrásný. Lehl si k němu a rukou si ho přitáhl k sobě. Pohledem zavadil o noční stolek na Harryho straně postele. Lahvička s lektvarem zůstala nedotčená. Zamračil se. Podle zkušeností z minulých měsíců by se měl Harry zmítat v nějaké noční můře, ale on při tom tak klidně spí a ještě se usmívá. Něco se muselo změnit. A Severusovi také došlo co. Svět se přeci změnil. Nebyl na něm jediný člověk – snad kromě Voldemorta, který by mu nebyl vděčný za život. A živí zastínili mrtvé. Severus se spokojeně usmál. Harry už nebude muset užívat tolik lektvarů. Něžně jej políbil do vlasů a usnul, poprvé za poslední týden, klidným spánkem.
 
* * * * *
 
Venku zatím členové Řádu hledali zbylé živé smrtijedy a shromažďovali je v Bradavicích v zajištěné učebně, kterou jim Brumbál vyhradil. Nebylo jich mnoho. Ukázalo se, že Voldemort od své původní formulace klouzla neupustil, jak se mylně domnívali, ale nějakým šíleným způsobem je střídal. Něco jako ententýky dva špalíky. Jenom ve verzi ty umřeš, ty možná ne. Bylo to děsivé a šílené. A Voldemort byl děsivý a šílený. Naprosto šílený. A možná, že si ani neuvědomoval, co dělá.
 
Když všem, včetně jeho věrných, došlo, jakým způsobem si zahrával se životy svých stoupenců, bylo jim víc než jen špatně od žaludku. Zříkali se ho a opouštěli jeho řady jako jeden muž. A velkou zásluhu na tom měl, překvapivě, Lucius Malfoy.
 
Brumbál mu dal na starost organizaci celé akce ´chyť si svého smrtijeda´. Když ostatní viděli, jak jeden z nejvěrnějších pomáhá Brumbálovi, Blackovi a Lupinovi, nevěděli, co na to říct a jak se mají vlastně zachovat. Až když uviděli zase neposkvrněné Malfoyovo předloktí, pochopili, kde je pravda. Došlo jim, že se na ně Voldemort vykašlal a že je neměl v úmyslu zachránit tak, jak si mnozí ze zoufalství namlouvali.
 
A Siriusovi došlo, jaké je štěstí, že na Severuse vyšla ta ´lepší´varianta. Ne, že by snad Snapea začal mít rád, to ne, ale chtěl, aby byl Harry šťastný a pokud to má být po boku toho... Severuse, nebude jim stát v cestě.
* * * * *
 
Severus se probudil s pocitem, že mu něco chybí. Probral se a ztuhl – Harry byl pryč. Na malý okamžik ho ovládla panika, pak ale slyšel téct vodu ve sprše a ulehčeně si vydechl. Nezdálo se mi to.
 
Šumění vody ustalo, Severus si, ač ne úmyslně, představil Harryho, jak si právě utírá ty drobné kapičky vody z těla a jeho vlastní tělem projela vlna vzrušení. Na chvilinku ho polilo horko a stud nad těmi velmi hříšnými myšlenkami, ale pak si připomněl, jak ho Harry v noci svalil na postel a jak ho políbil. Bylo v tom tolik lásky...
 
Severus Snape byl ztracený v moři pocitů, o jejichž existenci neměl donedávna ani tušení. Byl ovládán chaosem. Nevyznal se sám v sobě. Byl zmatený a zároveň věděl, co má dělat. Bylo to zvláštní, když na Harryho jen pomyslel, žaludek se mu sevřel, srdce se mu prudce rozbušilo a skoro nemohl dýchat. Byl Harrym naprosto okouzlen. Chtěl jím být obklopen. Chtěl jím být omotán. Chtěl být spoután jeho polibky. Chtěl být pohlcen jeho magií a chtěl, aby jeho magie pohltila tu Harryho. Chtěl se s ním milovat. Protože ho miloval. Protože se milovali navzájem.
 
* * * * *
 
Harry se probudil a cítil se velmi odpočatý, i když nespal více jak šest nebo sedm hodin. Trochu ho překvapila ruka, kterou měl Severus položenou okolo jeho pasu, ale nebylo mu to nepříjemné. Ne teď, když věděl, co k němu Severus cítí a co cítí on k němu. Bylo to v pořádku.
 
Pomalu a opatrně se vymotal z jeho objetí a vykročil ke koupelně. Měl v plánu pár věcí – sprchu, pořádnou snídani a potřeboval si pořádně přečíst manželskou smlouvu.
 
* * * * *
 
Právě stál před svou šatní skříní a přemýšlel, co si obleče, když se za ním ozvalo: „Dobré ráno, Harry.“ Leknutím se sebou trhl. „Merline, Sevie, tohle už mi nedělej, strašně jsem se lekl,“ vyhrkl Harry a díval se na svého manžela s očima rozšířenýma úlekem.
 
„Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ řekl naoko kajícně Severus, ale Harrymu neušel potutelný výraz v očích. Odkdy se umí chovat tak..nesnapeovsky? přemýšlel Harry.
 
„Co máš dneska v plánu?“
 
„No, prozatím mé plány zahrnují jen pořádnou snídani,“ řekl Harry s takovým gustem, že i Severus pocítil hlad. Vstal z postele a šel do koupelny. Když procházel kolem Harryho, jako by náhodou se o něj otřel. Harrym projela elektrizující vlna a ztuhl uprostřed nádechu.
 
Severus pokračoval původním směrem: „Dýchej!“ poradil mu, než za sebou zavřel koupelnové dveře. Harry nevěděl, jestli mu má spílat, nebo se smát. Nakonec zvolil druhou variantu, zasmál se, dooblékal a šel objednat snídani.
 
Po všech těch dnech v nicotě mu jejich obývací pokoj připadal jako ráj na zemi. Zatímco čekal, než Dobby donese snídani, vzal si ze zásuvky sekretáře svatební smlouvu, uvelebil se do svého křesla u krbu a pozorně si ji pročítal. Netrvalo dlouho a našel v ní, co potřeboval. S úsměvem ji vrátil na místo a usedl k jídelnímu stolu.
 
Právě si naléval z konvice čaj do svého šálku, když se ve dveřích objevil vykoupaný, oholený a oblečený Severus.
 
„Kávu, jako obvykle?“ zeptal se ho Harry.
 
„Děkuji,“ a posadil se k němu za stůl.
 
„Jaká byla porada?“ vyzvídal Harry.
 
„Dlouhá,“ odvětil Severus ne příliš nadšeně.
 
„Sevie!“ začal Harry, dál se ale nedostal.
 
„Dobře,“ přerušil ho Severus s pohledem co mám s tebou dělat. „Měl bys vědět, co se za tvé... ehm... nepřítomnosti dělo.“
 
Po více než třech hodinách měl Harry celkem slušnou představu o tom, co Voldemortovo kouzlo způsobilo. Jeho rozpoložení se z překvapeného, když se dozvěděl jak Petúnie rozlítila Remuse, přes zděšeného a šťastného, když mu Severus říkal o odstraňování znamení, dostalo do stavu nepříčetné zuřivosti, když zjistil, jak si Voldemort zahrával s celým světem.
 
Když Severus skončil se svým monologem, měl na něj desítky otázek při jejichž kladení rázoval po pokoji jako lev v kleci. Severus mohl až za stolem cítil auru moci, která z Harryho sálala a magii, která se ve vlnách převalovala pokojem. Ale měl ji pod kontrolou.
 
„Potřebuju mluvit s Brumbálem, hned,“ řekl rozhodně, jakmile dostal odpovědi na všechny své otázky.
 
Severus jen zavrtěl hlavou. „Harry, počkej, prosím, po večeři,“ naléhal na svého manžela.
 
„Proč?“
 
„Myslel jsem, že bychom mohli být dnes spolu. Alespoň do večeře,“ dodal rychle, když viděl jak se Harry nadechuje k protestům.
 
„Harry, jakmile vyjdeš na veřejnost, budeš v jednom kole. Nebudeme na sebe mít ani chvilku čas. Miliony lidí tě touží spatřit. Albus dostal snad od každého, kdo v kouzelnickém světě něco znamená, žádost o audienci u tebe. Tam venku,“ mávl rukou ke dveřím, „řádí doslova Potter-mánie. Hrad chrání nejen kouzla, ale i válečníci ze Zimních krajů. Krby jsou bez téměř výjimky zapečetěny. A ten v nemocničním křídle chrání celá jednotka bystrozorů. Brumbálův je na heslo. Svět si tě žádá mnohem více, než dřív,“ zakončil Severus a postavil ho tak před skutečnost, že to tak prostě je a asi v nejbližší době jinak nebude.
 
„A po tobě taky touží?“
 
Ta otázka mohla být pronesena uštěpačným tónem, ale Severus v ní cítil strach a obavy. Neměl tušení, že ho ty duely na ministerstvu tak zasáhly.
 
„Zatím nebyl čas to zjišťovat, ale předpokládám, soudě podle nabídek k sňatku, které pro tebe dostal Brumbál, že tato mánie také ještě nějakou chvíli potrvá,“ řekl Severus hlasem oproštěným od všech emocí, ale přesto ne chladným a nezúčastněným.
 
„Můžu to nějak zastavit?“
 
„Nemyslím si.“
 
„Můžu se o to pokusit?“
 
„A co bys chtěl udělat?“ Harry si byl jistý, že ta bezstarostnost, se kterou to Severus řekl, byla jen zástěrka, a že ve skutečnosti si ty duely nijak neužíval.
 
„Kolikátého je dnes?“
 
„Cože?“ nechápal Severus.
 
„No, kolikátého je dnes,“ opakoval Harry a rozpustile se při tom usmíval.
 

Severus mu viděl na očích, že má plán, co ale netušil bylo, že ten plán měl Harry v hlavě už od chvíle, kdy se probudil v jeho náruči.

 

06.12.2008 14:20:47
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one