NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.

11. kapitola - Desumo Obscurus Sarcophilus KM

11. Desumo Obscurus Sarcophilus
 
Na Eilean Donan, ostrově, který se nachází na jezeře Loch Duich ve Skotsku v západní části Highlandu, se nachází starobylý hrad – Eilean Donan Castle, jehož stavba započala někdy v 15. století za Alexandra II. (významný ruský čaroděj, byl respektován i mudly) a původně mu sloužil jako obrana proti Vikingům ze Zimních zemí. Někdy kolem roku 1918 mudlové toto místo úplně opustili a nechali ho na pospas přírodním živlům. A tady se také, na místě nikým nerušeném, usadil Lord Voldemort.
  Obrazek 
 
Poloha nad vodní hladinou, kolem vřesoviště a blata, hory v zádech a jediný možný přístup přes most, to vše mu zcela vyhovovalo. Pro mudly most vypadal tak nebezpečně, že se na něj sotva odvážili a stejně mohl mít asi sotva kdo zájem o hrad, ve kterém straší, a ze kterého se ještě žádný odvážlivec nevrátil v pořádku. Někdy našli zohavenou mrtvolu. Jindy tělo, které žilo, ale výraz tváře byl prázdný a nepřítomný a mysl prázdná. Nebo ten dotyčný chudák mluvil z cesty a skončil v ústavu pro choromyslné. Nebo taky nenašli nikoho a nic.
 
ObrazekObčas lidé z vesnice na břehu jezera mohli pozorovat zvláštní světelné záblesky, které křižovaly oblohu kolem zříceniny a někdy dokonce slyšeli, pokud vál příznivý vítr, nelidské skučení, jako kdyby tam někdo někoho velmi bolestivě mučil. Naučili se ostrovu vyhýbat a zvuky ignorovat. Kolem ostrova bylo něco zlého a nikdo z vesničanů se ani nesnažil zjistit co. 
 
Voldemort se od setkání v kruhu u Stonehenge nepřestával usmívat. Jistě, obvykle je úsměv známkou radosti a spokojenosti - ale Voldemort nebyl normální člověk. Vlastně nebyl ani jedno z toho. Člověk už dávno ne, protože používal temnou magii tak dlouho, že se začal ´rozmazávat´, a normální nebyl vlastně nikdy. A jeho úsměv? Pokřivené rádoby rty v něčem, co je u normálního člověka považováno za bolestný úšklebek. A pak tu byl ještě jeho smích – krutý, studený a krákavý smích, ze kterého tuhla krev nejen v žilách.
 
Kamenné stěny hradu se leskly, jak se na nich srážela vlhkost. Úzká hradní okna byla zastřena těžkými sametovými závěsy temně zelené barvy. V pokojích bylo pochmurno, jen krby dodávaly potřebné světlo a teplo. Tmavé koberce, prošlapané stovkami párů bot, tmavě lakovaný dubový nábytek a obrazy znázorňující popravy, bitvy a mučení, jen dokreslovaly tíživou atmosféru.
 

V sídle Temného pána byl nezvyklý klid a ticho rušené jen tím ďábelským smíchem. Vzduchem nelétaly žádné nadávky ani kletby, nic. Jeho věrní stoupenci chodili zamyšlení a celí nesví. Ne, že by jim výchovné lekce zvané ´cruciatus pro každého´chyběly, ale přeci jen... dokonce nebyly ani žádné schůzky, jejich vůdce nestál o pravidelné reporty. Jen byl stále zavřený v podzemí hradu a na povrch vycházel nezvykle dobře naložen. Občas odtamtud slýchali úpění a nářek, jako kdyby tam měl zavřené nějaké šílence z Azkabanu a povolil jim návštěvu mozkomorů. 

Spokojený Voldemort se pak procházíval po dlouhých chodbách a ke zděšení všech si broukal a mumlal něco pod nosem (tedy pod tím, co z něj zbylo). 

Kdo mohl klidil se mu raději z cesty.

Vzduchem rezonoval strach. 

 Skřítci v roztrhaných hadrech, které demonstrovaly jejich podřízenost, se třásli strachy.
 
Bylo to jako ticho před bouří.
 
Jednou sebou vzal do podzemí na dva tucty nováčků. V každém koutě hradu byl slyšet jejich zděšený křik, prosby o milost a pak... ticho. To strašné, ponuré, dusivé a tíživé TICHO. A po něm následoval smích. Tak krutý a nelidský, jak si jen dovedete představit.
 
Nikdo nevěděl, co se dole děje, a taky nikdo neměl odvahu jít a zjistit si to sám. Ne, když to Lord zakázal pod pohrůžkou hrůzné smrti. Kdo je takový blázen, aby takhle riskoval svůj život?
 
Jeden bezútěšný den střídal druhý a Lord Voldemort se usmíval stále víc a víc.
 
A pak to přišlo.
 
Smrtijedi přítomní na hradě se museli shromáždit v jídelním sále. Byla připravena královská hostina. Zaujali mlčky svá místa kolem stolu, ale neodvažovali se usednout. Ne dříve, než jejich Pán. Přišel o pár chvil později. Oděn v šarlatovém rouchu s černým lemem, na kterém byly zlatě vyšity starobylé runy. Obrazce na zádech pláště znázorňovaly vesmír a nekonečno. Kolem krku hermelín a na hlavě... zlatou, drahokamy bohatě zdobenou, královskou korunu. Nikdo ani nedýchal.
 
Bellatrix se jako první vzpamatovala natolik, že se uklonila až k zemi a ukázala tak ostatním, co mají udělat. Jeden po druhém se klaněli k zemi, někteří dokonce klesli na kolena.
 
Voldemort byl sám se sebou spokojený. Usmíval se. Už brzy bude králem, opravdovým a jediným králem na celém světě. Ano, byly tu nějaké problémy, ale on si s nimi hravě poradil. Nejdříve musel zkrotit Bellatrix. Vypadala jako samotná Morgana, když zjistila, že nemůže odpovědět na Volání, ale on to zvládl, dal jí to, co už takovou dobu chtěla. Nechal ji, aby si myslela, že ho svedla. Neměl důvod bránit se radovánkám, když měl celý svět prakticky u nohou, a ona potřebovala zkrotit. S dalšími si poradil podobně – povolil jim jejich slabosti a oni, ti hlupáci, mu byli ještě vděční! Koneckonců, ještě je potřeboval... na chvíli. A oni se mu teď klaní k zemi.
 
To je prostě on – Lord Vol... ne, opravil se, Voldemort, král celého světa.
 
Pozorně si je prohlédl. Nevěděl, jestli mu budou chybět, možná ano, ale spíš ne. Ta otravná a pořád něco požadující havěť již DNES zmizí a on má za ně dole ve sklepení dostatečnou náhradu. Znovu se usmál a posadil se na svůj vyvýšený trůn.
 
Sledoval, jak si jeho věrní, jeden po druhém, sedají na svá místa. Neuniklo mu, že jsou nějací tišší a nemluvní. Ne že by ho to nějak zajímalo, ale bylo prostě zábavné sledovat ten strach v očích a opatrné pohyby těla. Měl je dobře vycvičené. To ano, výcvik se mu povedl. Ale stejně ho to nemohlo odradit od plánované poslední a zdrcující akce. Musel se zbavit všech ve jménu vyššího dobra, nebo zla? To byla otázka. Sám se nad svou filozofií pousmál.
 
Ano, jeho plán je dokonalý, jako on sám.
 
Pozvedl k ústům číši karmínově červeného těžkého vína a napil se. Tento jeho pohyb probudil ostatní ze strnulé letargie a jako na povel se dali do jídla. Jedli a pili mlčky. Ticho bylo rušeno jen cinkáním dýk a lžic o talíře.
 
Voldemortovy rudé oči přecházely z jednoho na druhého a jejich zraky se upíraly do talířů před nimi. Měli strach. Viděl to na nich. Docela ho to uspokojovalo. A líbilo se mu to. Tohle mu možná chybět bude.
 
Sám jedl velmi málo. Byl tak rozrušený, že ho ani výtečné jídlo nedokázalo zaujmout. Celým tělem mu probíhaly vlny vzrušení. Nemohl se dočkat, až se stane králem a zbaví se toho otravného Pottera a i všech ostatních idiotů, kteří ho, k jeho nelibosti, neustále obklopovali.
 
Dojedli a Voldemort povstal, zvedl svůj pohár a ostatní jej následovali. Naivně si mysleli, že se chystá pronést přípitek, nebo něco podobného.
 
Jak se ale mýlili!
 
„Proposicio mei nostram sucus, nomenclator. Terra requiescet. Terra! Acta est fabula!“ pronesl svým syčivým hlasem, sykavky dosahovaly nepříjemných výšek a drásaly ušní bubínky.
 
Smrtijedi začali padat jako hrušky. Bellatrix a s ní ještě pár magicky silnějších jedinců sice chvíli vzdorovalo, ale nakonec také podlehli.
 
Hradem se rozléhal skřehotavý smích, který se ztrácel někde v podzemí.
 
„Sbohem, Harry Pottere,“ rozesmál se Voldemort. „Čas nadešel.“

* * *

A pak byl Harry zpátky ve své vlastní hlavě, zpět ve Velké síni. Vstal a v hrůze se dral od nebelvírského stolu. „Tohle je ono? Tohle je to tajemství!“ zděšeně křičel, jenom nejasně si byl vědom toho, že Ron a Hermiona vstali s ním a natahují se k němu, jak se ho pokoušejí uklidnit. Cítil krev, jež mu skapávala na oči, jako by se jeho jizva rozevřela. Kolem jeho hlavy kroužili havrani, krákali na něj, říkali mu, aby se soustředil, říkali mu, že je čas.

      Nadešel čas - čas zemřít. Byla to taková prostá věc, takové jednoduché tajemství - ale hrůza z toho, co by to znamenalo, ho přemohla.

      Otáčel se otřeseně dokola a horečně hledal pomoc - všichni učitelé u hlavní tabule v obavách vyskočili na nohy. Jeho oči se spojily s Brumbálovýma. „Och, bože, pomoz mi!“ prosil.

* * *
 
Stál na symbolech, které pro něj vytvořil starověký démon a sám přes ně umisťoval svůj podpis – rozšklebenou lebku, které z úst vylézá had. Přemisťoval se z jednoho místa na druhé a opakovaně pronášel: „Proposicio mei nostram sucus, nomenclator. Terra requiescet. Terra! Acta est fabula!“
 
Smál se, spokojený sám se sebou. Dokázal to! Zastavil, ochromil, nebo chcete-li uspal, celý svět. Zůstal jen on sám. Jediný.
 
Teď mu nezbývalo nic jiného než čekat, jak na to odpoví ten chudák Potter. Byl si jistý, že se pokusí o cokoliv a klidně se i obětuje pro záchranu všeho lidstva. Ano, jakousi moc má. Ale ne dost velkou!
 
Nepochyboval o tom, že ten nebelvírský samozvaný král pomůže tomu bláznivému starci – Brumbálovi, a taky tomu hnusnému zrádci Snapeovi. A ano, nesmí zapomenout na jeho kmotra a přátele, těm ten Potterovic spratek taky určitě pomůže. Jak sentimentální, ještě, že on nikdy nebyl tak, tak... citlivý – otřesná představa.
 
No, jen ať Potter pomáhá a čím víc, tím líp, stejně nepomůže všem. Salazare, jak ho to uspokojovalo! Vítězství má na dosah.
 
* * *
 
Obešel celý svět a vrátil se zpět do Anglie. Uchýlil se na svůj hrad, přímo do jeho podzemí, kde na něj čekala vysoce efektivní likvidační jednotka.Obrazek
 
Stovka démonů – odporných dvounohých bytostí tmavě hnědé barvy, které měly místo palce ostrý bodec. Zbývající tři prsty byly srostlé a zakončené ostrými drápy. Místo očí se na vás dívaly dvě bezedné studny plné plamenů, které vás pálily za živa.
 
ObrazekNa dvě stovky kerberů – tříhlavé, krvelačné, psu podobné bestie s rozeklaným ocasem. Každá tlama byla plná ostrých zubů a slin, které se táhly až k zemi. Vydávali hluboké dunivé vrčení a kouleli do stran svýma bílýma očima bez duhovObrazekky.
 
Pár desítek ohnivých ementálů – přízračných bytostí stvořených z ohně. Třepotali se a jejich tvar byl nestálý jako plameny samotného ohně. Jejich pohyb bylo téměř nemožné zaregistrovat zrakem, spíš jste slyšeli spoustu praskavých a pukavých zvuků, a než jste se nadáli, stál elementál před vámi a vy jste se ocitli v zajetí jeho plamenného kouzla.
 
ObrazekA pak tu ještě byly desítky sukub. A to tedy byla síla! Krásou mohly směle konkurovat nejvyhlášenějším krasavicím světa, ale jen dokud byly v klidu. Stačilo však, aby ve vzduchu ucítily jen nepatrný zápach krve a změnily se v nelítostné bestie. Půvabné tělo si sice uchovalo svůj tvar a dál se pohybovalo s královskou elegancí a lehkostí, ale ze zad, zpoza lopatek, se vynořila dvě kožnatá křídla, která jim umožňovala útočit shora. Paže se lehce protáhly a na dlaních se objevila ohnivá stigmata, ze kterých sukuby uměly vrhat ohnivé koule nebo nechat kapat žhavou lávu na hlavy svých nepřátel. Oči ztratily svůj původní hřejivý odstín hnědozlaté barvy a přijaly za svou žlutou tak jasnou, jako slunce.
 
Tak, to byli jeho noví mazlíčci. Vzal je se sebou na sever, kde na malém ostrůvku uprostřed jednoho z mnoha norských fjordů měl svůj tajný úkryt – malou kamennou pevnost, o které nevěděl žádný z jeho smrtijedů.
 
Tam měl samozvaný král Voldemort dobrou výchozí pozici, v okolí totiž bylo mnoho mudlovských rybářských vesniček a právě jejich obyvatele hodlal použít jako výživnou potravu pro svou malou armádu.
 
Na malý okamžik se ještě vrátil do Skotska, aby zjistil, v jaké fázi se nachází jeho kouzlo. Ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že někteří smrtijedi už jsou při vědomí. Zmatení, nepoužitelní, ale při vědomí. Potter se překonával. Nikdy si nemyslel, že by ten kluk mohl pomoci i svým nepřátelům.
 
Je to idiot, pomyslel si a vzal nejbližšího smrtijeda za paži a skrze znamení si ´odsál´ trochu jeho energie, protože, ač si to nechtěl přiznat, opakované přemisťování ho docela vyčerpalo.
 
Teprve teď si uvědomil, že bude nejméně jednoho smrtijeda potřebovat živého, aby mohl využívat magii a energii svých ostatních stoupenců. Předtím na to nepomyslel, protože nepředpokládal, že by Potter pomohl i jim. Chytil tedy pevněji toho, jehož paži zrovna svíral a spolu s ním se vrátil na sever.
 
* * *
 
Během následujících několika dní ´král Voldemort´ zjistil, že vše neběží tak, jak si naplánoval. Několikrát se pokoušel ´odsát´ magii, což se mu díky mladému Mordredovi dařilo, jenže měl takový nepříjemný pocit, že je jí stále míň a míň.
 
Plán se musel někde pokazit, protože když se ze zvědavosti vrátil na Eilean Donan Castle, zjistil, že téměř tři čtvrtiny smrtijedů, kteří byli v ten pondělní večer přítomni na hradě, jsou ve stavu hlubokého bezvědomí. Pár už jich bylo na onom světě a několik dalších k tomu nemělo daleko. Naproti tomu někteří byli ´jen´ vyčerpaní. Nerozmýšlel se dlouho. Neporušitelným slibem si zavázal Luc´Ifera a poslal jej na výzvědy.
 
Za méně než čtyřicet osm hodin měl k dispozici zajímavé zprávy. Luc´Ifer byl vzápětí vyslán jako zvěd s několika úkoly do Bradavic.
 
* * *
 
Weasleyovic dvojčata se do chytání smrtijedů pustila s opravdovou vervou a vyloženě si to užívala. Jako průšviháři měli své zkušenosti s ukrýváním a ty teď bohatě zúročili. Stali se z nich mistři ve vyhledávání ukrytých zlosynů.
 
* * *
 
Luc´Ifer byl ´chycen´ jedním zrzavým mužem přibližně stejného věku jako byl on sám a ´nechal´ se odnést, resp. přemístit, do bradavického hradu.
 
V zajištěné učebně v druhém patře bylo několik desítek lůžek, na kterých leželi bledí, vyčerpaní a unavení muži, ženy a dokonce pár adolescentů. Všichni se dříve mohli chlubit neobvyklým zdobením na levém předloktí. Dnes z něj měli jen bolest.
 
Luc´Ifer mezi nimi našel mnoho známých tváří, ale jak se zdálo, nechyběly tu ani posily z ciziny. Ulehl na přidělené lůžko a slídivýma očima se rozhlížel kolem dokola a sbíral cenné informace pro svého pána.
 
 
 
 

 

 

pozn. Pokud má někdo dojem, že Voldemortova armáda je podobné té z Heroes of Might and Magic, neplete se - tuhle hru prostě miluju 

je-li vám povědomé jméno Mordred - ano, i tohle jsem si půjčila z další úžasné hry - Posel Smrti 

06.12.2008 14:25:24
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one