NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
13. Nagy
 
Severus upadal do stále větší apatie a Harry propadal stále větší panice. V roztřesené ruce držel nevypitou lahvičku s lektvarem, o kterém věděl, že je silně návykový, užívá-li se opakovaně a ve větších dávkách. Jedna jeho část chtěla zavolat madam Pomfreyovou a požádat o pomoc, ale ta druhá chtěla pomoci bez vnějšího zásahu.
 
Chvíli nerozhodně stál a horečně uvažoval, co udělat. Nakonec zvítězil hlas, který velel pomoci sám. Jaké štěstí, že ho Severus něco málo naučil navíc. Jo, byla to výhoda, mít v rodině Mistra lektvarů.
 

Rychle prošel pokojem přes laboratoř přímo do skladu, ve kterém měl Snape zásoby lektvarů a mastí pro nemocniční křídlo. Trochu jej překvapilo, jak jsou obvykle přecpané police poloprázdné. Moc se tím ale nezabýval a vyhledal to nejsilnější širokospektrální antidotum, které dokázal rozpoznat.

ObrazekS malou lahvičkou po okraj naplněnou měňavou tekutinou se zeleným uzávěrem a rudým pojišťovacím špuntem se vrátil do obývacího pokoje za Severusem. Ten stále seděl a bezvýrazně zíral před sebe.

Harry jej jemně uchopil za bradu a zřetelně, pomalu vyslovovanými slovy jej přesvědčoval, aby otevřel ústa a vypil elixír.
 
Žel Merlinovi, Severus už byl úplně mimo. Harry byl donucen Snapea položit na pohovku, rozevřít rty a kouzlem ho donutil polknout. Čekal.
 
Po několika minutách, které se mu zdály jako celá věčnost, Snape zamrkal, otevřel oči a konečně viděl. Trochu zmateně se rozhlížel. Poslední věc, kterou si matně pamatoval, byla otázka, který je dnes den.
 
„Jednatřicátého května,“ řekl a Harryho tím naprosto šokoval.
 
„Oook?“ vyšlo poněkud neinteligentně z Harryho úst, jako kdyby snad byl nějaká opice.
 
„Jednatřicátého května. Dnešní datum,“ objasnil Severus s výrazem teď jsme o tom přeci mluvili.
 
„Ach...“ Harry byl trochu vyveden z míry.
 
Teprve teď si Severus všiml temně zeleného flakónku plného tekutiny na stole a tázavě se podíval na Harryho.
 
Ten se chopil slova a patřičně Severusovi vyčinil.
 
„Severusi, sakra, můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit? Víš, kolik sis jich vzal? Nezkoušel jsem ho, ale podle barvy, hustoty a vůně je nejméně třikrát tak silný, než je obvyklé! Máš, sakra, nějaký důvod, a to opravdu hodně dobrý, proč takhle riskuješ? Víš, co se ti mohlo stát? Jak dlouho to už bereš?“ Harry zuřil. Své otázky kladl tak důrazně, že nebylo pochyb o tom, že nic než adekvátní odpovědi ho neuspokojí.
 
Stál, přímo se tyčil nad Severusem, který ještě stále napůl seděl na gauči, z očí se mu daly vyčíst obavy, ale také zloba.
 
Takového jej Severus ještě nikdy nezažil, nepoznával ho. Dokonce ani v ten první večer, když přišli do sklepení a on jej tak bezohledně zranil necitlivou poznámkou o přístěnku a on mu pak v posteli řekl, že jej nenávidí. Ani když se pohádali kvůli oblečení, které mu koupil a on pak rozházel více než polovinu knihovny. Ještě nikdy nezuřil tak... moc.
 
Severus Snape nevěděl, co říct. Poprvé v životě mu došla slova – úplně. Bylo pro něj těžké nahlas přiznat, že udělal chybu a styděl se to Harrymu přiznat, aby si nemyslel, že je slaboch. Jenomže také nechtěl, aby si o něm Harry myslel něco špatného. Jeho dilema bylo tím větší, čím vyčítavěji se na něj Harry díval. A v těch zelených očích bylo něco, co ho nakonec odzbrojilo.
 
„Když si mě probudil, byl jsem vyčerpaný víc než ostatní.“ Ztěžka si povzdechl a se zamračením dodal: „Kvůli znamení.“ Opět se odmlčel.
 
„První jsem dostal od Poppy na ošetřovně. Druhý jsem si vzal později toho večera, další druhý den ráno a pak nevím, přestal jsem to počítat. Chtěl jsem být u tebe, kdybys něco potřeboval. Asi se mi to vymklo zpod kontroly.“ Poslední slova ho stála zbytky sebeúcty. Zachmuřený pohled upřel do krbu, teď neměl chuť pohlédnout Harrymu do očí. Věděl, co si o něm musí myslet. Tedy, věděl, co by si on myslel...
 
„Sevie,“ ozval se Harryho hlas něžně.
 
Jestli Severus něco čekal, tak rozhodně NE Sevie. Co to, U Salazara, má znamenat? Byl připraven na opovržení, zavrhnutí, odsouzení, ale na Sevie! teda ne.
 
Posbíral svou osobnost roztříštěnou na kousky a ´složil´ se zpět. Vstal a pro změnu se on vztyčil nad svého manžela, ruce zkřížil na prsou, uhrančivě černé oči zabodl do těch zelených s patřičným ´pohledem´  a s notnou dávkou sarkasmu, ironie a patřičným úšklebkem na tváři řekl jen jedno slovo: „SEVIE?“ Jedno obočí mu automaticky vyletělo vzhůru.
 
Stát na Harryho místě Neville, patrně by už nebyl.
 
„Včera ti to nevadilo,“ řekl Harry očividně vyvedený z míry a nevědomky udělal dva kroky zpět.
 
V Severusovi by se krve nedořezal, měl pocit, jako kdyby se své cestě vztahem vrátili o pěkný kus zpět. Už si ani nevzpomínal, kdy před ním Harry takhle couval. V duchu si vynadal do hlupáků a pak ke svému muži znovu promluvil.
 
Tentokrát mnohem teplejším tónem a bez zbytečných mimických gest: „Harry, je bohužel zjevné, že jsem asi nebyl úplně při smyslech, protože já bych nikdy, opravdu NIKDY, nepřipustil, aby mi někdo, kdokoliv, říkal SEVIE. To je, to je... nepřípustné.“
 
Záblesk poznání se mihl Harryho očima. Ano, tohle byl jeho Snape. Uvažoval, jestli od něj ještě někdy uslyší jakoukoliv něžnost a litoval, že napoprvé nebyl zrovna v kondici, kdo ví, jestli se mu taková příležitost ještě naskytne. Kvůli sobě samému doufal, že ano. Na prstech jedné ruky by mohl spočítat okamžiky, kdy mu někdo řekl, že ho má rád. A jeho Snape nebyl odborník na slakobolné řečičky.
 
Mlčky stáli proti sobě a dívali se jeden na druhého. Vyčkávali, co udělá ten druhý. Než to ale stačili zjistit, ozvalo se tiché puknutí.
 
Dobby se objevil s obědem v tom nejvhodnějším okamžiku a přerušil to ticho, které se pomalu stávalo rozpačitým až trapným.
 
„Pane Harry, Pane Severusi, Dobby vám přinesl oběd, Dobby myslel, že byste mohli mít chuť...“ blekotal domácí skřítek nadšeně, uši mu plandaly a jeho oči byly vykulené víc než obvykle, jak jimi těkal pohledem z jednoho kouzelníka na druhého.
 
Harry se vzpamatoval jako první, otočil se k němu a s úsměvem řekl: „Děkujeme ti, Dobby.“
 
„Dobby to udělal rád, pane!“ stačil Dobby ještě tiše pronést, než se tichým puf ztratil.
 
„Dobrou chuť,“ popřál Severusovi Harry, když usedal za stůl a zvedal poklop ze svého talíře. Vůně pečených žebírek s bramborovou kaší prostoupila pokojem a mladší z mužů ji s přivřenýma očima zhluboka nasál do sebe a široký úsměv na krátko ozdobil jeho tvář skrytou za clonou horkého vzduchu stoupajícího z plného talíře před ním.
 
* * *
 
Cara Gubematrix, středně vysoká, tmavovlasá, štíhlá, asi pětatřicetiletá žena s modrozelenýma unavenýma očima, zamyšleně seděla za pracovním stole ve své kanceláři.

Obrazek

Jindy téměř vesele působící místnost byla nyní pokryta mapami, knihami, pergameny a starými svitky, které se válely nejen na stole, ale doslova všude. Na jediné zdi bez oken či dveří visela podrobná mapa sledované oblasti kolem Hammerfestu a Melandu pokrytá spoustou barevných značek.

 
Nejvíce byla vidět červená – tou byla standardně označována místa, kde došlo k vraždě, zohavení těla s následnou smrtí, nebo kde bylo nalezeno jakékoliv torzo kteréhokoliv tvora. Obvykle takových značek na mapě nebývalo více než dvě, tři, výjimečně došlo k situaci, kdy jich měli pět, šest. A jen jednou se stalo, že jich bylo deset.
 
Jenomže teď jich byla skoro stovka a ještě v podstatě na jednom místě. Celé pobřeží bylo tak hustě poseto červenými tečkami, že skoro nebylo možné jednu od druhé rozpoznat.
 
Mezi nimi ještě vystupovalo na dvacet modrých označujících nevysvětlitelné zmizení beze stopy. A zelená kola, která ukazovala, kde museli použít kouzla na změnu paměti u mudlů - ale ti přeci spali, ne?
 
Tenhle případ byl... nikdy nic podobného neviděla, neslyšela o tom vyprávět nikoho ze starších nebo bývalých kolegů. Nemělo to žádný smysl ani důvod. Jediné, co věděla s jistotou bylo, že je za tím nějaký kouzelník. No, uznejte sami – kdo dokáže z přelidněné ulice unést dospělou ženu bez toho, aby si toho někdo všiml? Copak lidé mizí jen tak? Nesmysl! Tohle měl na svědomí kouzelník. A jí přišel na mysl jen ten jeden jediný, o kterém věděla, že něco tak šíleného, jako unášet lidi uprostřed jejich objednávky jídla, a nedbat tak na výnos o utajení může provést - Voldemort. Jenže ten se měl nacházet v Anglii.
 
Pravdou bylo, že posledních pár dní bylo hektických, chaotických a neuspořádaných – něco, co ona absolutně a bytostně nesnášela. Dokonce se ještě nestačila ani spojit se všemi příbuznými a přáteli, jaký všude vládl zmatek. Takže mohl být vlastně kdekoliv a ta nejistota byla jedním z důvodů, proč napsala a poslala spěšnou sovu svému příteli do Anglie. Doufala, že odpověď přijde rychle.
 
Vstala ze židle a protáhla si svá ztuhlá záda. Uhladila si trochu svůj pomačkaný pracovní hábit, který měla na sobě už druhý den – neměla čas zajít si domů pro nový. Nespala už více než třicet hodin. Přišla blíž k mapě a pozorně ji studovala. Její pohled zavadil o pár tmavě zelených skvrnek.
 
Tmavě zelená úprava paměti? Proč mi to, při Morganě, nehlásili?
 
Rozčíleně vyšla z kanceláře a práskla za sebou dveřmi. Její podřízení zamrzli uprostřed svých pohybů a s obavami čekali, co se bude dít.
 
* * *
 
Fred a George Weasleyovi byli nespornými vítězi celého honu na smrtijedy. Měli jich na svědomí více než třetinu a stále přinášeli další. Jejich úspěch nezůstal bez povšimnutí a madame Bonesová, jako prozatímní ministryně, jim nabídla práci bystrozorů, a to, považte, bez potřebného nástavbového studia! Pan Weasley se při jejích slovech dmul pýchou. Ten pocit hrdosti jej ale rychle přešel, když oba, jednohlasně, odmítli se slovy, že u téhle práce není dost legrace. Madame Bonesová chvíli koukala jako... vyoraná myš se k ní nehodí, ale ten výraz ji přesně vystihuje.
 
Těsně po sobotním obědě vtrhli na hrad jako příslovečná velká voda a jeden přes druhého divoce mávali rukama, jako zázrakem nikoho neuhodili, a mluvili tak rychle, že jim nebylo rozumět. Až profesorka McGonagallová je dokázala usměrnit – využívajíc tak své letité a bohaté zkušenosti s nimi.
 
Výslednou a nejcennější informací jejich zmateného, ale nadšeného, blábolení, byl fakt, že objevili nějaký hrad, když ´nechtěně´ přitlačili na jednoho mladíka, který byl smrtijedem sotva pár měsíců a jehož loajalita se rozplynula při pohledu na bolavé a nateklé znamení.
 
Skupina bystrozorů se spolu s dvojčaty přemístila na určené místo.
 
* * *
 
Učebna ve druhém patře byla, jak Luc´Ifer ke své nelibosti zjistil, dobře zabezpečena kouzly vyšší úrovně. S tím tedy nepočítal. Chtěl se vrátit ke svému pánovi – už viděl dost.
 

Z Malfoye se mu zvedal žaludek a z těch idiotů, kteří tu leželi a skučeli, taky. Kdyby u sebe měl svou hůlku, bylo hned o několik mrtvých více. Jako první by se zbavil toho zmetka Luciuse. SkObrazekoro celý svůj život toho parchanta nenáviděl.

Jenže nenávist teď musela stranou. Potřeboval se dostat k hůlce a jediný, kdo přicházel v úvahu, byl právě Malfoy.

 
V duchu vymýšlel různé situace, které by mu dopomohly k hůlce a taky přemýšlel nad tím, jak nepozorovaně uniknout z hradu. Jak právě teď záviděl Mordredovi, jehož zvířecí podobou byla sojka. Dokonce i krysu by bral. Néé, on musel být tučňák! Takže ani tohle nemohl pro útěk použít, by byl moc nápadný.
 
Jak se tak utápěl v žalostné sebelítosti, nevšiml si, že do místnosti přišel ředitel s Malfoyem v patách. Jejich přítomnost zaznamenal až v okamžiku, kdy stáli dvě lůžka od něj. Nasadil ten nejútrpnější výraz, jaký dokázal – byl to ten, který doprovázel dozvuky každého cruciatus, které kdy zažil. A že jich bylo! Mistr jej vychovával opravdu tvrdě a nelítostně.
 
Znovu odmítl nabídku na odstranění znamení s tím, že se cítí ještě velmi slabý. A v duchu si přál, aby už vypadli a on mohl pokračovat ve vymýšlení plánu na útěk.
 
* * *
 
Brumbál se přišel někdy kolem poledne podívat na nalezené smrtijedy. Procházel mezi nimi s Luciusem Malfoyem po boku. Každému kladl jednu a tutéž otázku. Na jejich odpovědi pak záleželo, zda položí další nebo ne.
 
Tou první byla otázka, zda si přesně pamatují na své zařazení – většinou si to pamatovali až moc dobře. Pak následoval dotaz, jestli jsou ochotní vložit vzpomínku do myslánky. Většině to bylo jedno a zbytek neprotestoval. Brumbál vždy požádal někoho z Řádu, aby vzpomínky posbíral a prohlédl.
 
Než se s každým jedním smrtijedem ředitel rozloučil, zeptal se ho, co by udělal, kdyby se mu naskytla příležitost odejít bez poskvrny – a to doslova – z Voldemortových služeb pryč. Jejich odpovědi si ukládal do paměti.
 
Jenže od chvíle, kdy byl do hradu přiveden Luc´Ifer, měl Brumbál takový nepříjemný ´pocit´. A chování Luciuse Malfoye ten pocit ještě utvrdilo. Pokud totiž měl Malfoy důvod najednou nevystavovat na odiv své znovu čisté předloktí, pak se něco dělo. Malfoy nebyl z těch, kteří by si nechali ujít jedinečnou příležitost k vychloubání. Kladl tedy své otázky opatrněji a tišeji.
 
V duchu si umínil, že bude na Luciuse i Luc´Ifera – jak podobně ta jména znějí... že by to byl ten důvod? – dávat větší pozor.
 
Neměl ani tušení, že Malfoy ve svém vlastním vnitřním monologu dospěl k podobnému závěru – totiž, že bude na Luc´Ifera dávat pozor, protože měl dojem, že není tak slabý, jak se jim snaží namluvit.
 
* * *
 
V hradní kuchyni se zatím chystala velkolepá oslava Harryho návratu, o které neměl nikdo kromě Brumbála, Snapea, Harryho a skřítků ani potuchy.
 
Dobby a jeho parta zdobila a připravovala Velkou síň, která byla pro všechny uzamčená, což se nelíbilo zejména Ronovi, protože měl hlad a dával svou nelibost patřičně hlasitě najevo. Když se ale před ním objevil tác s miskou kuřecího vývaru a domácí sekaná s brambory, šťastně se usmál a sklapl.
 
„Nechápu, Rone, jak můžeš tak...“ hledala Hermiona vhodný ekvivalent k cpát se horem dolem, „nadšeně jíst, když je...“ ústy naznačila Harry, „pryč.“
 
„Tahymehonehesíhalehmtýhuhehudukhihemu.“
 
„Bože, nemluv s plnou pusou, prosím!“ řekla Hermiona klidně, i když ji to stálo dost námahy.
 
Ron polkl.
 
„Říkal jsem, že mě to taky netěší, ale že mrtvý mu budu taky na nic,“ vysypal ze sebe jedním dechem a ukrojil si další kus sekané.
 
„Budu na ošetřovně, potřebuji mluvit s mamkou. Jestli chceš, můžeš tam pak za mnou přijít,“ řekla napůl cestě ke dveřím. Pak jimi chvatně prošla a nechala Rona ve společnosti báječné sekané, které valem ubývalo.
 
* * *
 
V prostorách nového příbytku krále Voldemorta byla jedna část vyhrazena pouze a jen jemu a jeho drahému hadovi Naginimu.
 
Voldemortova pokřivená a deformovaná mysl byla zaměstnána jedinou myšlenkou – naga. Narazil na toto stvoření ve Zmijozelových knihách a ta bytost ho naprosto fascinovala. Byla spojením dvou věcí, které měl rád. Krásné ženy – těm odolal málokdy a ony se na oplátku málokdy dožily dalšího rána – a hada, přesněji Naginiho.
 
Zjištění, že jeho miláček je sameček, v něm vzbudilo touhu po ´výrobě´ vlastní nagy. Ihned začal hledat vhodnou kandidátku, kterou by mohl ´spářit´ se svým hadem. Pořídil si jich dvě desítky. Jedna krásnější než druhá.
 
A pak začal s pokusy. První tři zemřely dříve, než je stihl inseminovat. Dalších sedm na otravu krve, když se jejich tělo nebylo schopné vypořádat s uměle vpraveným genetickým materiálem. Jedna podlehla, když jí podal lektvar na urychlení těhotenství. Při pitně jejího těla zjistil, že plod roztrhl ochranný obal kolem sebe a zamotal se do střev. Dalších šest dopadlo podobně.
 
Začala se ho zmocňovat zuřivost, kterou si vybil na mladém Mordredovi. Nakonec tomu idiotovi musel dál lektvar na rány a povzbuzení, protože o něj, z vlastních sobeckých pohnutek, nechtěl přijít.
 
Nakonec se mu podařilo poslední tři oběti udržet na živu dostatečně dlouho na to, aby z jejich těla mohl, dost netradičním a velice bolestným způsobem, vyjmout vyvinuté plody. Těla matek pohodil u přístavního mola a více se o ně nezajímal.
 
* * *
 
Běsnící Caru řvoucí na celé kolo po svých podřízených, kteří se toužili zahrabat hluboko pod zem, přerušil informátor. Přemístil se přímo doprostřed dění a v náruči držel zuboženou a zbídačenou ženu, která masivně krvácela.
 
Všichni se kolem nich seběhli a snažili se té nebožačce pomoci. Při pohledu na ránu, ze které krvácela, někteří nevydrželi a utekli zvracet na záchod. Její břicho bylo rozpárané od hrudní kosti přes pupík až po stydkou kost. Střeva určitě nebyla na svém místě a ostatní orgány taky ne.
 
Cara se zhluboka nadechla. Takhle nevypadaly ani oběti Jacka Rozparovače. Pak ale začala rychle jednat. Hůlkou se pokusila zastavit to nejhorší krvácení a uzavřít největší rány. Nefungovalo to, ta žena byla mudla. S posledním chroptavým výdechem jim stačila říct jen: „Naga.“ Pak zemřela v informátorově náruči.
 
Cara jí prokázala poslední službu a zavřela její napůl otevřené oči. Pohlédla po všech přítomných: „Slyšeli jste?“ Odpovědí jí bylo mnohonásobné pokývnutí hlavou.
 

„Tak do práce! Zjistěte, jak je možné, že je mudla vzhůru. A co za prase tohle mohlo udělat!“ zavelela a sama se vrátila do své kanceláře, zavřela dveře, se zavřenýma očima se o ně opřela a pomalu se po nich sesunula k zemi.  Před sebou měla obraz té mladé, sotva dvacetileté ženy.Obrazek

Zvedla se ze země a sedla si za svůj stůl. Ze spodního šuplíku vytáhla láhev absintu – velmi silného mudlovského alkoholu.
 
Dala si pořádný lok přímo z láhve. A ještě jeden. Uf. Zhluboka se nadechla.
 
„Accio kniha Mytologická stvoření!“
 
Z knihovny mezi dveřmi do kanceláře jejích podřízených a těch do její vlastní koupelny vyletěla tlustá bichle v kožené rozpraskané vazbě a přistála jí v natažené ruce.
 
„Recludo Naga,“ přikázala knize. Ta se zachvěla, stránky chvilku létaly tam a zpět, až se zastavily na...
06.12.2008 14:27:24
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one