NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.

15. Vítej zpět, Harry

Obrazek 
Remus zvedl pergamen ze země a začetl se do něj. Jeho tvář potemněla, ale oči zůstaly jiskřivé a veselé.
 
Znovu, tentokrát pozorněji, se zadíval na Siriuse a v jeho tváři mohl spatřit ani ne tak smutek, jako spíš šok a překvapení mísící se s úlevou.
 
Objal ho a přitiskl k sobě. Siriusova hlava se mu položila na rameno.
 
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se ho potichu Remus.
 
„Ani ne.“
 
„Co budeš dělat?“
 
„Nevím.“
 
„Kdo zařídí...“
 
„Nevím, nezajímám se a je mi to jedno, Remusi!“ vyštěkl prudce Sirius, vstal a docela nešetrně od sebe Remuse odstrčil.
 
„Omlouvám se,“ řekl tiše, když si uvědomil, jak se nechal unést. Napřáhl ruku a pomohl Remusovi na nohy.
 
„To nic, chápu... Snad bychom měli jít na večeři, Albus má něco důležitého, chce, abychom tam byli všichni,“ odvětil Remus klidným chápavým hlasem.
 
Ruku v ruce vyšli ze svých pokojů a mířili do síně.
 
* * *
 
Těsně před šestou se začali do Velké Síně trousit první studenti na večeři. Byli ale nemile překvapeni zavřenými dveřmi. Díky této ´drobnosti´ se začala tvořit fronta a později přímo zácpa. Což se náramně líbilo Protivovi, který toho využil jak se patří, takže ještě než se dveře do síně s lomozem otevřely, bylo pár ´šťastných´ studentů mokrých od hlavy k patě. Naštěstí tu ale byli prefekti kolejí, kteří těm nebožákům vysušili oblečení.
 
Přesně v šest hodin a patnáct minut – což byl čas, kdy Voldemort uspal Bradavice – se velké, dvoukřídlé dveře z dubového dřeva, ozdobené symboly všech kolejí, otevřely a všichni mohli vstoupit do... na louku?
 
Podlaha zmizela a to, co bylo místo ní, nejvíce ze všeho připomínalo čerstvě posečenou louku. Obloha, tedy strop, byla blankytně modrá a proháněly se po ní obláčky roztodivných tvarů. A místo kolejních stolů byly všude, zdánlivě nahodile, rozprostřeny deky, podobně jako na piknik. Uprostřed každé z nich stál košík, z jehož útrob, jak se nakonec ukázalo, bylo možné vytáhnout velké množství jídla a pití.
 
Vzduch ve Velké Síni byl prostoupen vůní posečené trávy a léta. A kdo byl opravdu pozorný, mohl zaslechnout i zpěv ptáků a bzučení včel.
 
Každý, kdo vešel dovnitř, byl mile překvapen a nenacházel slov. Slavnostní večeře na počest Harryho byla velkolepá. Hradní skřítci v čele s Dobbym si dali opravdu záležet a popustili uzdu i své vlastní fantazii. K jídlu byla servírována rozmanitá jídla, připomínalo to hostiny, které se pořádaly u příležitosti začátku a konce roku, nebo když Bradavice hostily turnaj Tří kouzelníků.
 
Brumbál, který na sobě měl jeden ze svých nejslavnostnějších hábitů, se usadil na své místo u profesorského stolu, který jako jediný zůstal na svém místě - někteří učitelé už nebyli z nejmladších - a s rozzářenýma očima bloudil po celé síni a hledal toho, kvůli kterému se to všechno dělo – Harryho. Jenže jej nikde neviděl, ani Severuse. Mráček obav, že se jeho chlapci rozhodli večeři vynechat, mu přeběhl přes tvář, aby se v zápětí rozptýlil, protože dveře síně se znovu otevíraly.
 
* * *
 
Harry ležel stulený v Severusově náruči a klidně oddychoval – spal. Severusovy prsty se proplétaly jeho vlasy. Jejich majitel nehnutě ležel a svýma černýma očima pozoroval mladíka, který odpočíval na jeho hrudi. Přemýšlel. Přemýšlel a došel k závěru, že má neskutečné štěstí, že tento výjimečný mladý muž patří zrovna jemu. Nepříjemné obavy ze světa za zdmi bradavického hradu zastrčil do svého nevědomí, nechtěl se jimi teď zabývat. Jeho mysl se upřela k okamžikům, které se odehrály tady, v jejich posteli, teprve před chvílí.
 
Ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že se s Harrym tak sblížili. Ne, nespali spolu, na to ještě nebyl Harry připravený, ale to, že se ho mohl dotýkat a líbat ho skoro všude tam, kde chtěl, mu bylo dostatečnou odměnou. Byl si dobře vědom, že Harry je silnější než on, alespoň co se magických schopností týče. Byl to ale on, kdo ´velel´ v posteli. A určitě to nebylo jen tím, že měl více zkušeností. Harry byl prostě příliš nevinný. Potřeboval vést. Potřeboval pomalu posunovat vpřed.
 
Když zavřel oči, mohl vidět Harryho s tváří zardělou vzrušením, jak přerývavě dýchá. Jak reaguje na každý jeho dotek i polibek. Jak se sám, nesmělými dotyky a polibky snaží oplácet každou něžnost, kterou pro něj Severus měl.
 
Kdyby se v tu chvíli někdo odvážil podívat do ložnice manželů Potter-Snapeových, viděl by Mistra lektvarů s neobvyklým výrazem na tváři – Severus Snape se usmíval. Jeho tvář vypadala díky tomu o mnoho mladší a hezčí.
 
I když se mu nechtělo, sáhl Severus po budíku. ´Čas na večeři´ - zhrozil se. Čas měl tu nepříjemnou vlastnost, že utíká, když nechcete, a vleče se, když o to vy nestojíte.
 
Opatrně probudil Harryho, společně se pak převlékli do vhodných šatů a bok po boku šli chodbami ze sklepení do síně na večeři.
 
Severus si všiml, že je Harry trochu nervózní, tak mu jen lehce stiskl rameno a povzbudivě se na něj usmál. Odměnou mu byl vděčný úsměv Harryho něžných rtů, které ještě ho před chvílí vášnivě líbaly. Než vstoupili, ukradl si z nich, pod záminkou přání dobré chuti, ještě jeden rychlý polibek.
 
* * *
 
Všechna oddělení S.W.A.M.u byla na nohou, nikdo nesměl zahálet. Tobias Nissen byl dokonce stažen z dovolené. Ani v nejmenším mu to nevadilo, stejně už byl na cestě zpět. Někdo jako on by nevydržel jen tak sedět, ne po tom, co by ho probudil Harry Potter.
 
A právě kvůli tomu se pohádal se svou přítelkyní Inke. Po nekonečných měsících přemlouvání si vzal dovolenou, která místo toho, aby skončila zasnoubením, jak si původně plánoval, skončila jejím hysterickým záchvatem, ve kterém zaznělo něco jako že svou práci miluje víc než ji. Moc neposlouchal – balil. Než zavřel dveře, stačila mu říct, že s ním končí, nadobro.
 
Vrátil se do bytu, převlékl se a spěchal na ministerstvo. V duchu si myslel, že se Inke vrátí zpět jako vždycky, ale tentokrát to nebyla pravda. Nevrátila se ani po dvou dnech. Nikdy nevydržela déle než pár hodin. Tentokrát byl jejich rozchod skutečný, definitivní.
 
Ale on neměl čas přemýšlet a rmoutit se nad tím proč, měl práce až nad hlavu. Cara měla něco speciálního jen pro něj – jako vždycky. Těšilo ho, že v něj má takovou důvěru a proto dělal vše pro to, aby ji nezklamal.
 
I teď byl pověřen úkolem, který byl v podstatě neřešitelný. Vedl skupinu lidí a zjišťovali, proč mudlové v oblasti Hammerfast-Meland nespí. Zatím ale nacházeli jen spoustu mrtvol a roztrhaných těl. Museli je všechny posbírat a odnést na ministerstvo, kde je podrobili sérii diagnostických kouzel a kouzelnické pitvě.
 
Právě procházel úzkou uličkou, když na zemi u převrácené popelnice spatřil dívku s rozpáraným břichem a vedle ní ještě jednu, která dosud trhaně a namáhavě dýchala – ve vteřině se rozhodl – tu živou vzal do náruče a přemístil se s ní přímo ke Caře.
 
Ke své smůle si nevšiml třetí ženy, která ležela za popelnicemi.
 
* * *
 
Zpoza dveří do síně byl slyšet halas svědčící o přítomnosti mnoha osob. Harry se trochu otřásl při představě, jak na něj zase všichni zírají. Severusův polibek jej sice přivedl, alespoň na chvilku, na jiné myšlenky, ale sotva se Severusem bok po boku vstoupili do síně, všichni ztichli a jejich pohledy se stočily k němu.
 
Než si stačil povzdechnout, byl sevřen v medvědím obětí svého kamaráda, a hned po něm jej zaplavily husté kaštanové vlasy jeho kamarádky, které jej lechtaly na tváři.
 
Síní zazněl postesk. Nejprve ojedinělý, ale nakonec tleskala celá síň, vstávali jeden po druhém a některá děvčata se mu dokonce uklonila.
 
Harry neměl představu o tom, co by měl dělat. Ve tváři znachověl a přistoupil blíž ke svému manželovi, jako kdyby hledal bezpečí a jistotu. Letmý dotek Severusovy ruky na zádech jej dokázal uklidnit.
 
Brumbál na něj přes všechny lehce mávl a pozval jej spolu se Severusem k hlavnímu a jedinému stolu. Harry byl rád. Už méně jej potěšil fakt, že Colin, v zápalu radosti, vyčaroval obrovský transparent s nápisem “VÍTEJ ZPĚT, HARRY!“, který byl vyveden v nebelvírských barvách, a zavěsil jej nad dveře tak, aby na něj bylo vidět za všech koutů sálu.
 
Díky Severusově přirozené autoritě jim netrvalo moc dlouho, než se propletli mezi jednotlivými dekami a dostali se k profesorskému stolu. Jak si Harry stačil všimnout, nebyl Charlie na svém obvyklém místě. Když se pozorněji rozhlédl po celé síni, všiml si, že skupinky studentů sedících pospolu zdaleka neodpovídaly kolejní příslušnosti. Očima hledal Charlieho a ke své radosti ho spatřil ve společnosti ostatních Weasleyových, Draca a Hermiony. Seděli v místech, kde obvykle stával nebelvírský stůl, smáli se a povídali a dokonce mu mávali na pozdrav.
 
ObrazekOd dalšího zkoumání jej vyrušil Dobby. Stál u něj a šťastně se usmíval od ucha k uchu.
 
„Ach, Dobby...“
 
„Ano, pane, jak se vám to líbí, pane Harry? Dobby myslel, že by se vám to mohlo líbit, pane,“ pištěl vesele Dobby a Harry za ním ve stínu u zdi spatřil i ostatní skřítky.
 
„Děkuji Dobby, byl to opravdu skvělý nápad. Děkuji tobě i tvým přátelům za moc pěkné překvapení. Jsem si jistý, že se to líbí i ostatním.“
 
„Ó pane, nemáte zač děkovat. Skřítci jsou vám tak vděční, pane. Pán je zachránil před Velkým Tichem, pane. Skřítci měli velký strach, pane,“ ukláněl se Dobby až k zemi.
 
Harry se usmál, pohladil ho, potřásl mu rukou a pak jej v návalu okamžité vděčnosti objal. Malý domácí skřítek se rozvzlykal, na takové laskavé zacházení nebyl dvakrát zvyklý, není proto divu, že jej to dojalo.
 
I Harry měl na krajíčku. Nejprve jej Sevie – ať si Severus říkal, co chtěl, Harry se toho oslovení odmítal vzdát – překvapil romantickou schůzkou, pak všemi těmi něžnostmi v ložnici /když si na to Harry vzpomněl, zčervenal až za ušima/ a teď Dobby. Taky nebyl na takové láskyplné zacházení zrovna zvyklý.
 
Aby se nerozbrečel, obrátil svou pozornost ke svému kmotrovi a jeho druhovi. Oba vstali ze svých míst a přivítali ho mocným objetím. Na Siriusovi bylo vidět špatně potlačované dojetí – jeho oči se třpytily slzami.
 
Harrymu to teda moc nepomáhalo. První slza mu ukápla při pohledu na řadu profesorů a profesorek, kteří si s ním chtěli podat alespoň ruku. Většina z nich přidala objetí a pár děkovných slov. Dokonce i manželé Malfoyovi mu měli co říct. Sice si odpustili objímání, ale slova díků z jejich úst zazněla. A upřímná povzbudivá slova od Grangerových a paní Augusty Longbottomové jej zahřála u srdce.
 
Všechno vypadalo téměř dokonale. Ale jen do chvíle, kdy do sálu vešla nejméně vítaná osoba...
 
* * *
 
Mordred dokončil své lektvary právě včas. Sotva je slil do připravených a označených lahviček, už stála ve dveřích Jeho Milost – tak teď musel říkat svému pánu. Hluboce se uklonil a v krabičce mu podával vyrovnané lahvičky s lektvary.
 
Voldemort po něm hodil pohled – doufej, že budou fungovat, jinak si mě nepřej – a se slovy: „Udělej toho víc!“ odešel.
 
Mordred si oddechl. Byl rád, že je sám. Předposlední várku zkazil právě kvůli Jeho Milosti. Byl z jeho přítomnosti tak vykolejený, že místo sušených květů divizny přidal čerstvé a lektvar zhoustl a byl na vyhození. Ještě teď se otřásl, když pomyslel na chladný a krutý tón, kterým Jeho Milost pronesla evanesco! a pak ještě o poznání chladněji a krutěji crucio!
 
Mordred prudce zatřepal hlavou, aby odehnal tíživé myšlenky a pustil se do přípravy dalších lektvarů. Musel se, během docela krátké doby, naučit souběžně připravovat několik lektvarů. Dnes jej čekaly tři. Dva pro Jeho Milost a třetí pro něj – musel si uděl zásobu elixíru po zasažení kletbou cruciatus, protože mu už docházel.
 
* * *
 
Jeho Milost – to oslovení se mu velmi líbilo už od dětství.
 
Jednou měli v sirotčinci mladou učitelku na praxi. Bylo mu asi deset let a byl do ní tehdy zblázněný. Dnes by se otřásl odporem – mudla. Ale tenkrát se mu líbila. Byla taková křehká, drobná. Měla černé dlouhé vlasy, které si splétala do copu. Modré oči, které se usmívaly – dokonce i na něj. Byla tak veselá, její tvář neustále zdobil úsměv a odhaloval rovné bílé zuby, které byly, stejně jako ona, drobné. A ty její ruce. Krásné štíhlé paže.
 
Tehdy se choval, jak nejlépe uměl, jen aby jej odměnila pohlazením. Napsal pro ni i báseň a trhal jí květiny. Když odcházela naposled, dostal od ní polibek na tvář.
 
Byla to právě ona, kdo jim četl pohádky, něco, co se mělo dít každý večer, a přece až od ní je slyšel poprvé a taky naposled. A tam v těch příbězích byla ona ta zakletá princezna a on chrabrý rytíř na bílém koni...
 
Když dospěl, vyhledal ji. Už nebyla usměvavá, už byla stejná jako ty ostatní. Nevrlá a protivná ženská v ušmudlaných šatech. Strhaná ve tváři a poznamenaná na duši. Poznala ho, ale jeho citům se vysmála.
 
Zabil ji.
 
Nikdo se mu nebude a nesmí smát. Byla jeho první obětí. Jako by jeho srdce, ano v tu chvíli možná ještě nějaké měl, umřelo s ní.
 
Proto nesnášel lásku – ten směšný cit. Pro něj už neexistoval.
 
Zamiloval se do černé magie, ta jediná byla věrná. Tak se zrodil Lord Voldemort, krutý a bezcitný, a proto je nyní, když je konečně pánem světa, nazýván Jeho Milostí.
 
Jeho Milost zamířila zpět do svých soukromých komnat.
 
Na posteli v hedvábných lůžkovinách ležela tři malá stvoření. Jeho děti a miláčci – nagy. Nagini, jako správný otec, hlídkoval obtočený okolo postele. Když ucítil kroky na podlaze, zvedl hlavu a otevřel oči. Spatřil jediného dvounožce, který mluvil jeho řečí – přítele. Svou hlavu položil zpět.
 
Přišel blíž a prohlížel si mláďata. Byla nádherná! Kdykoliv se na ně podíval, jeho pohled se rozzářil. Byl na ně pyšný stejně, jako kterýkoliv jiný rodič na své dítě. Až na tu drobnost, že on nebyl rodič, on byl genetický génius!
 
Bral je do ruky jedno po druhém a podával jim láhev s mlékem a s lektvary. Něco tak důležitého by nikomu nesvěřil, jeho děti byl až příliš cenné.
 
 Do půlky těla lidské a od pasu dolů hadí stvoření. Rostly mu před očima.
 
K jeho nemalé radosti bylo jedno z mláďat sameček, to byla opravdová vzácnost – to otvíralo nové možnosti křížení. Už zítra, pokud ten tupec nepokazí další dávku lektvarů, bude moci začít s rozmnožováním.
 
Hradem se rozléhal šílený smích.
 
* * *
 
Hostina se protáhla do pozdních nočních hodin. Nikomu se po dlouhé době nechtělo jít spát. Byli okouzlení prostředím, které pro ně skřítci vytvořili. I když, jak se ukázalo, měli na pomoc i ředitele a profesorku McGonagallovou. A všechno to bylo pro Harryho. Ale i přesto všechno to byl velký zážitek a všem se to líbilo.
 
Až na tu jednu chvíli, na kterou určitě nikdo z přítomných nezapomene.
 
Stalo se to chvíli po tom, co se dostavil hlavní host – Harry. Zábava už byla v plném proudu, když se se skřípotem sobě vlastním otevřely dveře a do síně vstoupila osoba, kterou nikdo neviděl rád méně než Harry, Severus, Sirius a Remus – ano, hádáte úplně správně, do síně vešla Petúnie Dursleyová.
 
Svýma slídivýma očima přelétla celou místnost, až se její pichlavý a pohrdavý pohled zastavil na Harrym.
 
Její obličej zbrunátněl vztekem, oči se zakalily hněvem a záští, kroky se změnily v běh a ústa se pomalu otvírala...
 
Harry to sledoval a připadalo mu to jako zpomalený film.
 
V jednu chvíli se smál a výborně bavil a v té druhé se na něj řítila pohroma v podobě motácké tety. Svět kolem něj oněměl, nebo on sám možná ohluchl. V uších mu jen hučelo, nic neslyšel. Cítil, jak se jeho tělo třese. To ten její pohled – způsobil, že mu znovu bylo pět a místo Dudleyho schytal trest, dostal výprask od strýce Vernona a ona ho po tom ještě honila, aby jej mohla zavřít v přístěnku. Zase měla v očích nenávist. Propadal panice.
 
Pak se ale stalo několik věcí najednou.
 
Remus vytáhl svou hůlku a Petúnii umlčel – s tím už měl, pravda, své zkušenosti a díky nim si uměl představit, co se asi tak chystala říct. A že to nebudou slova díků bylo více než zřejmé.
 
Severus ho skryl za sebe a dělal jakýsi ´nárazník´mezi ním a Petúnií.
 
Co však všechny přítomné překvapilo, a vás určitě taky, že mezi prvními, kteří vstali a tasili hůlku, byl i Lucius Malfoy. Jeho kletba přišpendlila Petúnii na místě a nedovolila jí pohnout se vpřed.
 
A Sirius s nezbedným úsměvem vstal a odvedl ji pryč. Z výrazu jeho tváře bylo patrné, že si její vyprovázení náležitě užije.
 
Dokonce i Draco byl překvapený chováním svého otce. Spolu s Charliem si vyměnili zamyšlený pohled, který říkal, že si o tom promluví později.
 
Po tomto malém intermezzu už probíhalo vše v klidu a míru.
 
Jako první odcházel Harry, protože se cítil unavený, a Severus jej doprovázel. Těsně před tím, než opustili sál, přitočil se k nim Lucius a o něčem si chvilku potichu šeptal se Severusem. Ten jen přikývl a pak už jim nic nebránilo v odchodu. Proto si ani jeden z nich nevšiml, jak se Sirius s Narcissou na sebe podívali a mlčky, jen pohledem, si něco ´řekli´.
 
Když sestupovali do sklepení, kde už nebyly chodby tak osvětlené, lekl se Harry jednoho pavouka, který na něj spadl, a reflexivně se chytil Severusovy ruky. Pak už se jí nepustil. Severusovo srdce začalo bít o poznání rychleji. Do svých pokojů tak došli ruku v ruce.
06.12.2008 14:29:53
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one