NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
17. Kdo je kdo?
 
Ležet na posteli a předstírat spánek bylo pro Luc´Ifera mnohem těžší, než by si byl kdy pomyslel. Celý se třásl vzrušením z představy, jak snadno se dostane k hůlce. Nemohl se dočkat, až ta blonďatá sketa přijde k němu. 

 

Nevěděl a ani nemohl, že pro Narcissu v Luciusově kůžiObrazek to je také těžké. Všimla si, že je vzhůru. Viděla, jak se nedočkavě třese. Bylo těžké zachovat klid a dělat, že si ničeho nevšimla. Také se třásla, ale strachem. Naštěstí to na Luciusově robustní postavě nebylo patrné. Kdyby byla sama sebou, třásla by se jako osika. Postupovala opatrně a snažila se působit nenuceně a přirozeně. Už jen dvě lůžka a bude u něj.

 
Luc´Ifer se vší silou snažil přinutit své tělo ke klidu. Nemohl se dočkat.
 
Už jen dvě lůžka!
 
Už jen jedno a bude u něj a on konečně bude volný! Nemohl se dočkat, až se přemístí ke svému pánovi. Měl pro něj tolik cenných zpráv... Salazare, nemohl se dočkat!!!
 
Mezitím se Lucius, který teď zrovna vypadal jako Narcissa, na chodbě schoval do stínu u dveří do nepoužívané dívčí umývárny a čekal. Zdálo se mu, že tam stojí celou věčnost, když tu se najednou chodbou rozezněly kroky.
 
V duchu dost nevybíravě zaklel. Proč zrovna teď? Plán se začal kazit.
 
Ať už ty kroky měl na svědomí kdokoliv, blížil se k němu. Vtlačil se ještě více do kouta. Teprve v tuto chvíli ocenil Narcissinu štíhlou postavu a už jí neměl za zlé, že je na sebe tak přísná, co se týká jídla a pravidelného cvičení.
 
Jeho myšlenky se mu zaběhly tak, že si ani nevšiml, že kroky utichly, zastavily se a že se na něj ten noční pochůzkář upřeně dívá.
 
Zpět na zem jej přivedlo až tiché: „Narcisso? Co vy tady v tuto hodinu a sama?“
 
Zaostřil oči na postavu před sebou.
 
„Narcisso, kde máte Luciuse?“ ptal se ten noční chodec.
 
„To jsem já, Albusi, Lucius, Narcissa je v...“ zbytek věty naznačil pohledem ke dveřím do pokoje se smrtijedy.
 
Na nechápavý pohled ředitele už neměl kdy reagovat, protože dveře zmiňovaného pokoje se pomalinku otevíraly. Na nic nečekal prstem přes ústa mu naznačil, aby mlčel a vtáhl ho za hábit k sobě do stínu.
 
***
 
Narcissa se přiblížila k Luc´Iferově posteli a ´kontrolovala´ jeho stav.
 
´Pacient´ však nečekal déle, než musel a jakmile se sklonila k jeho lůžku, jeho ruka hbitě vystřelila ke kapse s hůlkou a ukořistila ji v pevném sevření.
 
A než se stihla nadát, byla spoutána neverbálním petrificusem a pomocí levitačního kouzla se vznášela za ním. Bylo zřejmé, že má v úmyslu vzít ji jako zajatce k Voldemortovi.
 
Pomalu se blížili ke dveřím. Luc´Ifer musel dávat pozor, aby s ní nikde nezavadil o postel a nevzbudil tak nějakého zvědavce, který by mohl ztropit povyk.
 
Po několika dlouhých minutách se konečně dostali ke dveřím. Luc´Ifer se spokojeně ušklíbl. Už to nepotrvá dlouho a budu u vás, Mistře, pomyslel si a vystrčil hlavu ze dveří.
 
Rozhlédl se – nikde nikdo, to mám štěstí, zajásal v duchu.
 
Otevřel dveře dokořán a i se spoutaným Luciusem si to zamířil k nejbližšímu schodišti. Na chvilku se zastavil, aby použil směr ukazující kouzlo, které by ho dovedlo k východu. V Bradavicích, díky jistému příbuzenskému vztahu, nestudoval a jeho taje mu proto byly neznámé.
 
Ke své smůle si nevšiml dvou postav vmáčknutých ve dveřích do umývárny. Prošel kolem nich bez povšimnutí a zaregistroval je, až když na něj mířily dva světelné paprsky vyslaných kouzel.
 
V jeho očích se mihl záblesk poznání a přes tvář se mu převalila vlna vzteku a nenávisti. Než se zmohl na jakýkoliv odpor, byl umlčený, spoutaný a levitovaný do ředitelny.
 
***
 
Když se Severus konečně dostal z koupelny, Harry už ležel na své straně postele se zavřenýma očima. Severus se opřel o zárubně koupelnových dveří a pozoroval ho. Na tváři se mu usídlil úsměv.
 
Jeho manžel vypadal tak křehce, když spal. A i přes to, že už si to slíbil několikrát, znovu se v duchu zapřísahal, že jej bude ochraňovat přede všemi nebezpečenstvími, která by ho mohla ohrozit. Že se k němu bude chovat, jak nejlépe bude umět. A že pro něj s klidným vědomím i zemře. Ten mladý muž mu ukradl srdce.
 
Odlepil se ode dveří a pomalu šel k posteli. Zalezl si do ní. Přitáhl Harrymu přikrývku až pod bradu. Jeho ruka zůstala na tom útlém rameni jen o vteřinu déle, než bylo nutné, ale stačilo to k tomu, aby ho to znovu přinutilo přemýšlet nad tím, jak se vlastně tohle všechno stalo.
 
Ještě před rokem Harryho z duše nenáviděl. Pak byl tím směšným krystalem označen za jeho duševního blížence. Takový nesmysl. Merline, jak jen zuřil. A pak, sám ani netušil kdy, se mu ten mladík začal dostávat pod kůži. Pomaloučku polehoučku si ho získával svým chováním, svými postřehy, odvahou a v neposlední řadě také pochopením a důvěrou.
 
Nevěděl kdy, ale zamiloval se do něj. Byla to složitá a nesnadná cesta, ale stalo se to. Ještě těžší ale bylo, přiznat si to.
 
Sklonil se nad něj a políbil do ještě vlhkých vlasů – voněly mateřídouškou. Usmál se.
 
Lehl si tak, aby na něj viděl a pozoroval ho jak spí, dokud sám neusnul.
 
Jeho ruka na Harryho rameni zůstala.
 
***
 
Tobias šokovaně zíral na zmrzačené ženské tělo na zemi před sebou. Odine, to je přeci... nedomyslel a v očích jej pálily slané slzy. I přes jeho snahu si našly cestu ven a razily si svou cestu přes jeho bledé líce až na čelist, kde zůstaly chvilku nerozhodně stát, než ukáply na jeho hruď. A po nich následovalo mnoho a mnoho dalších.
 
Jako ve snách zvedl to jako pírko lehounké tělo a přemístil se s ním na ministerstvo.
 
Jeho slzy teď kanuly na její tvář.
 
Cara se zrovna vrátila od ministra Thorbjørna Stoltenberga. Byla na koberečku – velmi mírně řečeno. Thorb – jak mu zkráceně říkali – ji jednoduše seřval jako malou holku a ještě jí dal ultimátum – pokud do týdne nebude mít výsledky, odvolá ji z funkce a zařídí to tak, že už si nikde ani neškrtne.
 
Seděla mlčky ve své pracovně a nepřítomně se dívala na mapu, jako by na ní hledala odpovědi. Z její melancholické letargie ji probralo až velmi důrazné a neodbytné klepání na dveře.
 
„Dále!“ doufám, že jsou to dobré zprávy, pomyslela si.
 
Její přání však ještě nemělo být vyslyšeno. Do její kanceláře vstoupil Informátor celý od krve a dveře, které za sebou zavřel, ještě zabezpečil mnoha kouzly. Totéž učinil i s okny a všude položil kouzla rušící odposlech i kouzla proti zprůhlednění zdí.
 
Cara se na něj jen udiveně dívala a nechápala, co to má znamenat. Její kancelář byla dobře zabezpečená. Musela být, padaly tady výroky, které rozhodně nebyly určené uším veřejnosti. Celé jednání Informátora – hlavního informátora – ji proto velice překvapilo. A to ještě nebyl všem překvapením konec!
 
Informátor si jediným, prudkým pohybem stáhl kápi z hlavy a před ní stál – Tobias?
 
Cara byla překvapená tak, že nevydala ani hlásku. Tobias jí naznačil, aby nedala nic najevo, pokud by náhodou jejich ochranná kouzla někde selhala. Dvěmi dlouhými kroky došel ke skříňkám na důkazy a jednou rukou vytáhl z police myslánku, zatímco druhou z hábitu tahal tři lahvičky s nezaměnitelným obsahem. Sotva stačil vzpomínky ´vlít´ do kamenné mísy, už hůlkou vytahoval své vlastní. 
 
To, co v ní Cara posléze spatřila, znamenalo jediné – Nives před sebou měla další cestu do Anglie.
 

***Obrazek 

Nedělní ráno přivítalo bradavické obyvatele sluníčkem, které je všechny svými paprsky vyhánělo z postelí. Tedy skoro všechny.

Ve sklepení, kam sluníčko nemohlo, zafungoval jako budíček Dobby. Opatrně popotahoval Harryho za rukáv, dokud se ten neprobudil.

 
Rozespale zamžoural očima a spatřil Dobbyho, kterak na něj kulí svá očiska.
 
„Dobby?“ hlesl tiše.
 
„Pane, Dobby pro vás má vzkaz, pane. Tady.“ A podával mu malý zapečetěný kousek pergamenu.
 
„Děkuji, Dobby.“
 
„Nemáte zač, pane, Dobby to udělal rád, pane.“ A s tichoulinkým puf byl ten tam.
 
Harry se na posteli posadil a začetl se do zprávy.
 
Za okamžik se už zvedal z postele a chvatně se oblékal.
 
„Kam ten spěch?“ ozval se Severus.
 
„Musím k Brumbálovi, poslal mi vzkaz.“ Řekl stručně Harry a rukou kývl směrem k dopisu, který ještě pořád ležel na jeho straně postele. Severus se po něm natáhl. Během vteřiny byl na nohou: „Jdu s tebou.“
 
Za pár minut už klepali na dveře Brumbálovy pracovny a jeho hlas je zval dále.Obrazek

 

V ředitelně nebylo k hnutí – byli tam snad všichni členové Řádu. Chvilku trvalo, než se navzájem přivítali – Harry měl velkou radost, že vidí Tonksovou, pana Weasleyho a Billa a mnoho dalších. Severus to sledoval zpovzdálí a mrzutě se ušklíbal nad každým objetím, které jeho manžel věnoval blízkým přátelům. Vždyť se s nimi viděl včera!, nadával v duchu a nechápal, na co ještě Brumbál čeká, když tu jsou evidentně úplně všichni. Vrhnul proto ředitelovým směrem všeříkající pohled. Odpovědí mu byl vlídný úsměv.

 
„Ehm, hm...“ odkašlal si Brumbál a upoutal tak pozornost všech shromážděných, „abychom začali.“ řekl už do naprostého ticha, které rušil jen Harry, který se snažil dostat zpět k Severusovi a posadit se vedle něj.
 
„Jistě si pamatujete na poslední schůzi...“ začal.
 
„Myslíte tu o půl třetí ráno? Nebo nějakou jinou?“ ozvalo se šeptem od jednoho z dvojčat a tichý smích jeho poznámku provázel až k jejich otci, který se tvářil velice přísně. Znovu se rozhostilo ticho.
 
„Ano, přesně tu mám na mysli.“ Potvrdil s úsměvem Brumbál a pak pokračoval dál: „Říkal jsem tehdy, že Voldemortovi lidé umírají – informace, která byla obsažena v té zprávě. Žel Merlinovi, byl jsem jí tak zaneprázdněn, že jsem zcela opomněl tu druhou, neméně znepokojující část.“ Odmlčel se.
 
Severus ani na chvilinku nepochyboval o tom, že ředitel ani tak neopomněl, jako se spíš schválně nezmínil. Brumbál už zase režíroval. Severus mohl jen doufat, že jeho současná hra neskončí stejně jako ta minulá, v níž byl Harry málem utýrán. Jeho očima se mihl stín znepokojení, který byl velice rychle schován za masku lhostejnosti. Po tolika letech bylo prostě těžké vymanit se z role nic necítícího smrtijeda, i když jím už nebyl. Některé postoje a grimasy v něm byly patrně zakořeněny více, než si byl ochoten připustit. Jediné místo, kde mohl svou masku sundat, byl jeho byt ve sklepení.
 
„A co v té zprávě ještě bylo?“ dožadovali se různí členové Řádu jeden přes druhého. Brumbál je zdviženýma rukama utišil.
 
„V Norsku, v oblasti Hammerfast-Meland nespí mudlové.“ O tom, že přítomným způsobil šok, svědčily jejich výrazy tváří.
 
První se vzpamatovala Tonksová: „To jako, že jsou vzhůru? Úplně normálně? Kdo vám takovou informaci poskytl? Naše ministerstvo o ničem takovém není informováno!“
 
„Ano,“ přikývl ředitel, „a to není všechno.“ Znovu se na chvíli odmlčel, jako kdyby si sám potřeboval urovnat myšlenky.
 
Když Severus ráno četl Brumbálův vzkaz, myslel si, že půjde o tu věc, kvůli které ho včera vyhledal Lucius – totiž, že je v Bradavicích pravděpodobně špeh. Rozhodně nečekal něco takového. Kdo mohl ty mudly vzbudit a proč? Ta otázka nevířila jen v jeho hlavě, ale rezonovala celou místností. Každý chtěl znát odpověď a s nadějí, že ji dostanou, upírali své zraky k Albusi Brumbálovi.
 
A ten je nezklamal. Ve zkratce jim řekl o nočním dobrodružství manželů Malfoyových, o Luc´Iferovi i o své malé úloze. Všichni byli překvapeni zejména chováním Luciuse Malfoye a mnozí v něj pořád ještě neměli důvěru – také není divu, po těch letech, kdy se jako smrtijed provinil snad na rodině každého z nich, si nemohl důvěru získat zadržením jednoho zvěda.
 
Padaly různé teorie o tom, kdo jakou hraje roli v tomto případu. Od podezření, že je to celé jen divadlo, přes falešného Malfoye, po možnost pomoci v útěku a ne zadržení. A spekulace o Luc´Iferově osobě nebraly konce, naopak nabývaly na fantastičnosti.
 
Brumbál jen seděl s prsty spojenými ve svém typickém gestu a pozoroval a pozorně poslouchal všechny názory, které byly řečeny. Že bude muset jít s pravdou ven, o tom už neměl nejmenší pochybnost. Snad se mu ji podaří alespoň o něco oddálit.
 
Řekl jim, že jeho zprávy ze severu jsou věrohodné, od jeho blízkého zdroje. Jméno ale odmítal, i přes naléhání, prozradit. Co ale prozradit mohl, a to byl i důvod této schůzky, byl obsah Luc´Iferových vzpomínek, objasnění jeho úkolu a celé úlohy ve Voldemortově plánu. A také podrobný popis Voldemortovy nové armády.
 
Řád na chvilku ovládla panika – Voldemortova armáda je srazila na kolena. Jejich naděje se upřela k Harrymu.
 
Ten potichu seděl vedle Severuse, ruce složené v klíně, pohled upřený do země a na tváři zamyšlený výraz.
 
Ředitelnu ovládlo ticho. Všichni čekali na nějakou reakci jejich krále a spasitele.
 
Harryho hlava klesla na stranu, jako kdyby zase někomu naslouchal. Chvilkami souhlasně, chvilkami naopak, kroutil hlavou. A než promluvil, podíval se každému z přítomných přímo do očí a na okamžik tak setrval, než se se svým pohledem posunul dál.
 
„Voldemort se chystá k válce, k otevřenému boji.“ Pronesl Harry tichým, pevným hlasem, který zaplnil celou místnost. Zhluboka se nadechl a pak pokračoval: „Budeme potřebovat posily, sami to nezvládneme.“ Jeho pohled se střetl s Brumbálovým. Ten jen souhlasně pokýval hlavou a ujal se slova.
 
„Remusi,“ Lupin se zvedl ze svého místa, „ty se okamžitě vydáš na cestu za vlkodlaky a kontaktuj i fúrie.“ Začal Brumbál s udílením pokynů.
 
Jakmile padlo slovo fúrie, byl na nohou i Sirius Black a s odhodláním, které bylo patrné nejen z jeho hlasu, ale i z jeho postoje, se nabízel, jako druhý vyjednavač. Brumbál jeho požadavku s úsměvem vyhověl.
 
Než oba odešli, rozloučili se alespoň rychlým objetím a několika slovy s Harrym a Severusem a byli na odchodu – na svou misi chtěli vyrazit pokud možno ihned.
 
„Hagride,“ Hagrid se zvedl ze židle, „ty vyraž do hor.“
 
„Profesore Kratiknote,“ jestli i on vstal je otázkou, protože to nebylo nijak patrné, „vy, prosím, jeďte na jih, víte kam.“ Profesor Kratiknot jen pokýval hlavou a už pospíchal pryč.
 
„Minervo,“ profesorka McGonagallová se napřímila, „vy si vemte na starost koordinaci zahraničních posil spolu s ministerstvem. Slečna Tonksová půjde s vámi. Věřím, že madam Bonesová nám bude nápomocná.“ Profesorka i mladá bystrozorka zmizely v krbu.
 
„Severusi,“ obrátil se Brumbál přímo na něj, „vemte si k ruce pár nejšikovnějších studentů a připravte do zásoby tolik léčivých lektvarů, kolik jen bude ve vašich silách.“ Severus jen přikývl a posadil se zpět na své místo – bez Harryho nikam nepůjde. Brumbálovo pokývání mu dalo za pravdu.
 
„Poppy,“ madam Pomfreyová už nedočkavě stála u krbu, „vy si také vemte k ruce několik šikovných studentů a vyškolte je v základních uzdravujících kouzlech.“ Bradavickou ošetřovatelku také pohltily plameny.
 
Obrazek„A vy, pane Weasley a pane Weasley,“ dvojčata vstala a jednohlasně pronesla: „Fred a George, pane řediteli.“
 
„Ano, jistě,“ usmál se na ně ředitel, „Frede, Georgi, máte k dispozici tu malou učebnu lektvarů a školní přísady rovněž. Chci po vás, abyste vyrobili a vymysleli tolik legrácek, kolik jen zvládnete. A vemte si na pomoc dva tři studenty.“ Dvojčata nadšeně zavýskla a už se hnala pryč.
 
„Pomono,“ profesorka Prýtová už stála u dveří, „vezměte si pár studentů a ujistěte se, že budeme mít dostatek všech bylinek, prosím.“ Brumbál ještě ani nedomluvil a profesorka už cupitala do svých skleníků.
 
„Augusto,“ paní Longbottomová si poposedla ve svém křesílku a rukou si narovnávala svůj příliš velký klobouk, „snad nebudu příliš smělý, když vás požádám, zda byste svůj, mimořádně zabezpečený dům, poskytla jako prozatímní přístřeší pro naše spící pacienty?“
 
„Jistě Albusi, samozřejmě, jen je ke mně musí někdo dopravit.“
 
„I na to jsem myslel.“ Řekl Brumbál a pohledem zavadil o ostatní přítomné, kteří už se zvedali.
 
Nakonec zůstali jen Harry, Severus a Brumbál. Ředitelna najednou vypadala tak prázdná...
 
„Harry, potřebuji jednu tvou vzpomínku,“ začal opatrně ředitel a svýma modrýma očima se zadíval do těch zelených.
 
Harry přikývl, bylo mu jasné, kterou vzpomínku bude profesor Brumbál chtít a vůbec se na ni netěšil.
 
Severus si všiml stínu úzkosti, který se usadil v jeho očích a povzbudivě mu stiskl ruku. Harry se na něj jen usmál. Pomalu vstal a šel k ředitelovu stolu, kde již ležela myslánka, připravená k použití. Vytáhl svou hůlku a na její špičku namotal stříbrné vlákno vzpomínky. které nasměroval do mísy.
 
Chvilku nad ní stál a díval se, jak se přelévá sem a tam.
 
„Hotovo.“ Prohlásil a ustoupil k oknu.
 
„Harry, ty nepůjdeš?“ ptal se ředitel. Odpovědí mu bylo jen rázné zavrtění hlavou.
 
„Severusi?“ obrátil se ředitel na staršího z mužů.
 
Severus se zpytavě díval na Harryho, ale ten se dál zarputile díval z okna na bradavické jezero.
 
„Jen jdi, Severusi, já tu počkám.“ Řekl tiše, aniž by odvrátil zrak ze scenérie před sebou.
 
A tak v ředitelně osaměl. Bylo mu jasné, co uvidí a uslyší – ten nejchladnější hlas, jak říká: „Proposicio mei nostram sucus, nomenclator. Terra requiescet. Terra! Acta est fabula!“
 
 „Dej mi svou sílu, otroku. Svět bude odpočívat. Světe! Už je po všem!“ nebo  „Dej mi svou sílu, otroku. Svět bude odpočívat. Světe! Příběh je u konce!“ – vyberte si, co se vám líbí víc. Harrymu se nelíbilo ani jedno. Bude si muset pořádně pročíst Salazarovy knihy. Kdybych se ho tak mohl zeptat...
 
***
 
Ještě v neděli začaly do Bradavic přilétat sovy s dopisy vyjadřujícími podporu a někdy i přesná čísla, která naznačovala, kolik kouzelníků z té které země přijede pomoci s obranou. Nikdo se Harryho nezeptal, proč si je tak jistý, že Voldemort se s ním utká v Bradavicích, když je momentálně nezvěstný a Harry tak o tom nemusel nikoho přesvědčovat.
 
Lucius se od Avetina vrátil trochu nesvůj a pořád se ohlížel, jako by měl v zádech upíra, nicméně zprávy, které přinesl, byly příznivé. Upíři budou stát na jejich straně. Proto Harry neúnavně pracoval na překladu Aventinových deníků. Ne, jako projev díků nad jejich pomocí, ale proto, že to slíbil a sliby by se měly plnit.
 
ObrazekPřekládal a když už byl unavený, sedával přede dveřmi do jejich bytu a mluvil se Salazarem a jeho hadem. A četl v jeho knihách. Studoval a učil se.
 
Severus jej znepokojeně pozoroval. Zkoušel ho přemluvit ke klidnějšímu tempu, ale Harry byl neústupný. Jako kdyby jej něco popohánělo vpřed.
 
A tak osm dní po Malfoyově návratu od Lorda Aventina, měl Harry přeložený deník Lordova předka i všechny svitky, které získal Severus v archivu Cechu lektvarových mistrů. A Severusovi kromě výroby základních lektvarů ještě přibyla starost s výzkumem protiupířího elixíru. Už podle jeho popisu bylo zřejmé, že půjde o mnohem složitější substanci než v případě toho antivlkodlačího. Ale Severus měl výzvy rád a tahle ho pohltila.
 
Letní slunovrat se blížil a Harry byl stále neklidnější. Měl pocit, že rozhodující střet je blíž, než kdykoliv předtím.
 
Kolem bradavického hradu byl nespočet provizorních přístřešků a stanů. Všude byli kouzelníci a kouzelnice – ti nejlepší z celého světa. Přímo na hradě byli ubytováni ti, se kterými se setkal v kruhu. Své díky za záchranu mu nemohli dát najevo lépe, než svou otevřenou podporou.
 
Harry se však stále častěji uzavíral v Severusově knihovně, kde jen seděl a četl a psal si poznámky. Severus měl pocit, že se mu Harry vzdaluje. Od schůzky v ředitelně se vyhýbal jakémukoliv kontaktu nejen s ním, ale i s přáteli. Málo mluvil, skoro nespal a jídlo mu Dobby nosil do sklepení. Něco se dělo.
 
Hradem se šířila nervozita.
 
Cítil ji i Severus, který byl obvykle proti davové psychóze imunní. Tentokrát zapůsobila i na něj. A nervozita, která ovládla každou částečku jeho těla, se ještě znásobila, když za ním v polovině června, týden před letním slunovratem, Harry přišel s neobvyklým přáním.
 
Harry zamyšleně vyšel z knihovny a pomalu přešel obývacím pokojem do Severusovy laboratoře.
 
Severus právě pracoval na svém upířím projektu. Byl v kritické fázi jedné ze tří částí, na které celý lektvar rozdělil, aby ho mohl bezpečně otestovat, to Harry poznal podle jeho postoje – měl tak zvláštně napnutá záda a oči přihmouřené do úzkých štěrbinek a potichu si pro sebe něco šeptal.
 
Harry zůstal stát u dveří a čekal, až Snape skončí.
 
Po několika minutách Severus skončil. Odlil z destilační baňky výslednou substanci výrazně oranžové barvy a spokojeně se usmál. Teprve teď si všiml svého manžela, kterak stojí u dveří a upřeně ho pozoruje. Udiveně pozvedl jedno obočí a z jeho výrazu byla čitelná otázka – Stalo se něco?
 
„Chtěl bych se tě na něco zeptat, Severusi.“ Řekl chraplavě Harry. Jeho hlas byl zrezivělý, jak ho už několik dní skoro nepoužíval.
 
„Ano?“ Severus byl více než zvědavý, která věc konečně přiměla jeho manžela, aby vyšel z knihovny, kde strávil několik posledních dní a, žel Merlinovi, i nocí. Odpověď, kterou uslyšel mu vyrazila dech.
 
„Severusi, chtěl bych se podívat na Snape Manor. Dovnitř Snape Manor, abych byl přesný.“ Že Severuse překvapil, o tom nepochyboval. Ale musel se dostat dovnitř. Několikrát za sebou prošel Salazarovy deníky, své poznámky z jejich rozhovorů i z knih v knihovně. Výsledek byl vždycky stejný – Snape Manor. Musel do toho domu za každou cenu. Byl ochoten podstoupit jakékoliv riziko. Záviselo na tom mnoho. Na jeho úspěchu ve Snape Manor totiž záviselo úplně všechno.
 
Severus Snape mlčel, jen v jeho pohledu byl patrný nesouhlas.
 
Harry ho viděl. Nechtěl jitřit Severusovy rány a připomínat ne příliš vyvedené dětství, které bylo poznamenáno posedlostí jeho matky po dokonalém dítěti a jeho otcem, který propadl černé magii a sloužil lordu Voldemorovi, ale on tam prostě musel. Merlin ví, že hledal jinou cestu, ale nenašel.
 
„Severusi, prosím!“ šeptal naléhavě, „já tam musím, prosím, prosím, vem mě tam.“ Na konci se jeho hlas chvěl, ale prosebný a zároveň rozhodný tón se zněj nevytratil.
 
Severus jen němě pokroutil hlavou. Nechtěl ho tam vzít. Harry neměl ponětí, co všechno by ho tam mohlo potkat. A on si slíbil, že ho bude chránit. A sliby se musí plnit – tak to Harry přeci říkal, když překládal ten deník. Ne, to nejde, nevezme ho tam.
 
Harry čekal odpor, ale v tomhle bylo něco víc. Jeho pohled byl náhle rozostřený, jak se mu do očí vehnaly slzy bezmoci. Nezmohl se na víc, než že dokola opakoval: „Prosím, prosím, prosím...“
 
Cítil, jak se jeho kolena podlamují a jak se jeho tělo podél dveří sune k zemi... Při tom nepřestával opakovat: „Prosím...“
 
Severus jako ve snách sledoval Harryho, jak se hroutí k zemi. Chvíli nebyl schopen pohybu a než se vzpamatoval, seděl už Harry na zemi u dveří, rukama si objímal kolena a houpal se sem a tam a při tom neustále opakoval: „Prosím“, jako nějakou mantru. Severus už ho jednou v takovém, nebo možná velmi podobném, stavu viděl – když měl ten sen o Voldemortovi. Jenže tenkrát tu byl jeho kmotr, aby mu pomohl. Teď tu byl jen on sám.
 
Pomalu se přesunul k Harrymu, zvedl ho do své náruče a odnášel ho do hlavní místnosti ke krbu. Opatrně ho posadil do jeho křesla a z police přivolal uklidňující lektvar.
 
Harry ho bez protestů vypil.
 
Severus seděl naproti němu a čekal, až elixír zabere. Pohled Harryho očí se pomalu stával přítomným, až se docela projasnil, prosebný výraz z nich ale nezmizel.
 
„Prosím.“ Řekl znovu tiše s pohledem upřeným do černočerných hlubin muže před sebou.
 
„Harry, je mi to líto, ale...“ začal Severus a právě se dostával k vypočítávání argumentů, když ho Harry přerušil. Prudce vstal a začal přecházet pokojem.
 
„Já tam musím! Ty,“ zabodl svůj ukazovák Severusovým směrem, „tomu nerozumíš. Ty ani nevíš, nemáš vůbec představu,“ obviňoval Harry Severuse, který seděl v křesle a nestačil se podivovat nad změnou v chování svého muže, „prostě mě tam vem.“ Zakončil unaveně.
 
„Harry, to já nemůžu, je tam hodně temných věcí...“
 
„To já moc dobře vím!“ vykřikl Harry, „To je taky TEN důvod, proč tam musím!“
 
„Ani já nemám přesnou představu, co všechno ten dům skrývá!“ rozkřikl se i Severus, „Nevím, jestli chci všechna ta hrůzná a temná tajemství znát!“ neměl strach o sebe, ale o něj, copak to, kruci, nechápe? Copak opravdu ani netuší, jak moc je pro svět důležitý?
 
„Já vím! Nechci, ale musím! Já jsem nechtěl vyrůstat bez rodičů, nechtěl jsem každý rok bojovat o život nejen svůj, ale všech! Nestál jsem o to být králem! Všechny ty prosebné pohledy, ty litující pohledy – ničí mě to! Já jsem to nechtěl! Nenávidím to! Chci, aby už byl konec! Já chci žít konečně normálně!“ Harry se třásl vztekem a bezmocí.
 
Severus byl překvapený, Harry nikdy nedal najevo, jak moc se ho jeho postavení a projevy popularity, dotýkají. Nikdy si nepomyslel, že se mu to tak hnusí. Pravda, loni si to možná ještě myslel, ale od té doby, co spolu žijí, tak už ne. Tedy, věděl, že jej pozornost netěší, ale že je mu to až nepříjemné... o tom nevěděl.
 
„Tak mě tam prostě vem a nech mě udělat, co musím.“ Řekl Harry tak klidně, jak jen byl v této chvíli schopen.
 
„Dobře.“ Rezignoval Severus.
 
Zářivý úsměv na Harryho tváři ale byl jen slabou náplastí na strach, který o něj měl.
 
„Kdy?“ zeptal se jeho manžel skoro nadšeně.
 
„Zítra ráno. Brzy ráno, nechci, aby nás u Snape Manor viděli bratři, nebo kdokoliv jiný z rodiny.“ Ušklíbl se Severus a v duchu viděl ty nadšené obličeje, jak se vehementně dobývají dovnitř a nárokují si právo trvalé návštěvy.
 
„To chápu,“ řekl vesele Harry, přešel k němu, objal ho a políbil. Severuse ten dotyk probudil k životu. Stáhl si Harryho na klín a nechal své rty putovat po jeho obličeji. Harry se nijak nebránil a ani nezaujal pasivní pozici. Naopak, velice aktivně přistupoval zejména k líbání Severusových rtů a k rozepínání nekonečné řady drobných knoflíčku na černém pracovním hábitu svého muže. A pod ním byla ukryta ještě jedna řada knoflíků na košili...
 
Severuse jeho aktivita vzrušovala víc, než si byl ochoten připustit. V duchu si ale umínil, že sníží počet knoflíků na veškerém šatstvu, které se v současnosti nachází v jeho skříni, na polovinu, možná třetinu. Harryho prsty na jeho odhalené hrudi a slaďoučké rty na jeho vlastních, způsobovaly vlny elektrizujícího vzrušení od kořínků vlasů až po špičky prstů na nohou.
 
Jeho vlastní ruce se rozeběhly po mladíkově těle a zkoumaly ho. Zkusmo se rukou otřel o jeho stehno. Harry neuhnul ani nijak jinak nedal najevo, že by mu to bylo nepříjemné. To Severusovi dodalo odvahy a cíleně začal hladit manželovo stehno nejprve z vnější a posléze i z vnitřní strany. Jazykem uzurpoval jeho ústa tak, až jim to oběma bralo dech.
 
Harry se v jeho náruči svíjel a toužebně sténal. Tiskl se k němu, jako kdyby se v něm chtěl ztratit. Nabízel mu své odhalené tělo k polibkům. Nastavoval mu místa, kde se mu doteky a polibky líbily nejvíce. Sténal a vzdychal do jeho úst, když si od něj bral další a další polibky, kterých se nemohl nabažit.
 
Vášeň, kterou cítil Severus ho přinutila také vzdychat kdykoliv byl Harrym políben nebo lehce kousnut.
 
Jejich magie znovu tancovaly kolem sebe v souhlasném rytmu. K jejich splynutí nechybělo mnoho, stačilo by jen nepatrné popostrčení ze strany jejich majitelů a jejich spojení by bylo dokonáno.
 Obrazek
Jenže jejich vlastníci se k ničemu takovému neměli. Právě teď si totiž upřeně hleděli navzájem do očí, zaklesnuti jeden do druhého, přerývavě dýchajíc, čekajíc, co udělá ten druhý.
 
Nakonec Harry vstal a šel do ložnice. Ve dveřích se zastavil a otočil. Severus pořád seděl na místě a sledoval ho.
 
„Jdeš?“ řekl laškovně Harry a s košilí na půl žerdi prošel dveřmi z dubového dřeva.
 
Severus měl pocit, že mu srdce vyskočí z těla – tak mocně a zběsile mu tlouklo. Ten mladík ho lákal do postele – usmál se. Nemyslel si, že by se dostali dál než minule, ale vzájemná blízkost, dotyky a polibky byly žádoucí. Šel za ním.
 
V obývacím pokoji zůstal jen černý hábit, který mu spadl na zem z ramenou.
 
 
 
 
 
 
pozn. – Severus Harryho do ničeho nechce nutit, takže rychlost i směr /i když ten už je dán/ je na Harrym. On se musí rozhodnout kdy a kde a co. A jo, tohle je alibi před tím, než mi budete vyčítat, že je Harry moc aktivní – je to lev, pro Merlina :-D.
06.12.2008 14:31:29
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one