NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
Protože jste byli hodní a já taky /čerti mě obešli velkým obloukem.../ je tu další, jubilejní kapitolka, speciální, ďábelská...

tak si ji užijte 

 

 

20. Berith a ti druzí
 
Severus zůstal zaraženě stát na místě. Harryho postoj jej natolik překvapil a vykolejil, že se zapomněl hýbat a jen stál jako přikovaný na místě. Pak jej nějaká síla jemně, avšak důrazně odstrčila za dveře, které se mu před nosem zavřely. A ať do nich tlačil sebevíc, nepovolily. Pochopil – Harry použil svou magii bez hůlky, aby ho vytlačil z pracovny ven.
 
Zoufale se zhroutil do nejbližšího křesla a hlavu ukryl v dlaních. V očích ho pálily potlačované slzy vzteku a bezmoci. Svými chladnými prsty si třel spánky, jak chtěl zmírnit bolest hlavy, kterou vyvolaly myšlenky a pocity, o nichž si myslel, že ho nikdy nepotkají.
 
Jako první se jej zmocnil vztek. Vztek na sebe, že se nechal tak hloupě vmanévrovat do slibu, který by za normálních okolností nikdy nedal.
 
Potom jej opanovala bezmoc. Bezmoc nad celou situací, jež se mu před pár okamžiky vymknula z rukou.
 

Bezmoc vystřídal strach. Strach že Harryho ztratí. Strach o Harryho život. Strach o svůj život bez Harryho.Obrazek

A strach nahradila panika. Jak by mohl žít bez Harryho!
 
Vyskočil z křesla rovnýma nohama a hnal se zpět ke dveřím do té proklaté pracovny. Lomcoval s nimi tak zběsile, jako s ním lomcovaly všechny jeho pocity najednou. Prudce, celou svou silou, do nich bušil pěstmi, mumlal zaklínadla s hůlkou i bez. Nepomáhalo nic. Vzteky bez sebe do nich kopl. Že to nebyl nejlepší nápad, dokazovala pulzující bolest v jeho palci u nohy.
 
„Sakra!“ zaklel hlasitě a ozvěnou se mu vrátilo sakra, sakra. Jako kdyby se mu celé toto místo vysmívalo.
 
Nenávistně se rozhlédl. Popadl, co mu jako první přišlo pod ruku a mrštil s tím o zavřené dveře. Byla to čínská porcelánová váza z dynastie Song, 11.-12. století.
 
Nerozbila se. Ušklíbl se, to si mohl myslet, zřejmě tu na všechno bylo použito nerozbitné kouzlo. Znechuceně se obrátil a usedl zpět do křesla. Palec na noze mu pořád ještě hořel, ale on si toho nevšímal. Přemýšlel, jak se dostat k Harrymu.
 
Ještě jednou vstal, přešel ke dveřím a přiložil na ně ucho. Nic. Nebylo slyšet vůbec nic. Dokonce i to protivné a zlověstné bouchání přestalo. A Severusovi, ač se mu to vůbec nelíbilo, nezbývalo nic jiného než čekat. Posadil se zpět a snažil se nevnímat tu tíhu, která se mu usadila na hrudi.
 
***
 
Harry musel, i když nerad, použít proti Severusovi svou magii. Byl si jistý, že jemu nebezpečí nehrozí, ale se Severusem to bylo jiné. Ač si to nepřipouštěl rád, on byl králem a ten titul jej teď do jisté míry chrání a otevírá mu i ty nejlépe zabezpečené dveře.
 
S povzdechem se odvrátil ode dveří, jež ho dělily od Severuse. Slyšel jeho počínání, cítil jeho vztek, bezmoc i strach. Bylo mu to líto, ale nemohl jej vzít s sebou. Pokud za těmi malými dvířky opravdu je to, o čem mluvil Salazar Zmijozel, nebylo by to pro Severuse bezpečné.
 
Zhluboka se nadechl, přistoupil k těm temnotou sálajícím dveřím, natáhl ruku před sebe a tiše pronesl: „Iubeo! Re-solvo de per me unicus.“ /Přikazuji! Otevři se pro mě jediného./
 
Harry očekával ohromný skřípot nebo vrzání, ale dveře se pod jeho příkazem otevřely lehce a tiše.
 
Sklonil se a vstoupil do nich. Opatrně je za sebou zavřel.
 
Ocitl se v malé místnosti plné plamenů. Nepálily. Jen se okolo něj ovíjely a olizovaly ho od hlavy k patě.
 
Před sebou uviděl další dveře. Jeho nohy jej samy nesly k nim. Zůstal stát kousek před nimi, protože jej zaujal nápis, který se nad nimi klenul. Nejprve si myslel, že jsou to jen nějaké značky, pak se ale začaly samy od sebe přeskupovat a vyjasňovat, až se rozhořely plamenem a on byl schopen je číst.
 
Ty, jenž přišel si nezván jen pro slávu svou,
odejdi dřív než poznáš zlobu mou.
Jsi-li z rodu králů, pak vyřkni jméno mé,
sic bolestivá smrt tě nemine.
Na odpovědi tvé záleží zda zvíš,
jak temnotu na svou stranu obrátíš.
Uspěješ-li, má pomoc tě nemine,
selžeš-li, komu patří tvé srdce zahyne.
 
Harry si to se zatajeným dechem přečetl ještě jednou. Hlava se mu zatočila radostí – je to přesně tak, jak říkal Salazar. Málem si od radosti poskočil, když si všiml, že plameny jsou stále teplejší a začínají hřát. Byl čas na odpověď.
 
„BERITH!“ zakřičel z plných plic.
 
Plameny se kolem něj omotaly, obalily jej jako plášť a vpily se mu do kůže. Vůbec to nebolelo. Jen měl nejasný pocit moci a síly.

 Dveře, před kterými stál, se otevřely a on prošel do další místnosti, kde na něj čekal Berith se svou poslední zkouškou.

Salazar Harryho varoval před jakýmkoliv náznakem slabosti nebo strachu v jeho chování, gestech nebo slovech. Harry proto znovu vyvolal ze svého magického jádra ten pocit, který mu propůjčoval královskou auru a vzhled.Obrazek
 
Berith – otec ohně – na něj upřel své ohnivé oči a propaloval si jimi cestu až na dno Harryho duše. Harry maličko zavrtěl hlavou a pak k démonovi vyslal svou myšlenku – já nejsem ten, který vyvolal tvé syny a zotročil je.
 
Plamenné oči Beritha jasně zaplály, když vyslal svou myšlenku k Harrymu – vidím, že tvá duše je čistá. Kdo jsi? Jaké je tvé opravdové jméno?
 
Jméno není důležité, je snadné jej zapomenout. Podstatné jsou činy, ty dokládají lépe, kým jsi. Odvětil Harry. Salazar měl pravdu, slova k němu přicházela sama od sebe.
 
Vedeš si velmi dobře. Pochválil ho démon a lehce se usmál. Harry věděl, že teď už bude jen hůř – obrazně řečeno.Obrazek
Mezi ním a Berithem se objevil ohnivý trůn. Harry věděl, co bude následovat, ale čekal, až jej démon ohně vyzve. Tak mu to radil Salazar a jeho rady byly doposud dobré a prospěšné.
 
Jeho mysl zachytila další vyslanou myšlenku.
 
Jsi-li tím, na koho čekám, přijmi mé pozvání a usedni na trůn, který ti náleží právem. Přijmi za své království ohně, jehož trůn na tebe čeká. Buď Králem, na něhož všichni čekají a ke kterému budou volat své prosby, sliby, nářky i ovace.
 
Harry a Berith si hodnou chvíli upřeně hleděli do očí. Harry v duchu napočítal do dvaceti – Salazar mu radil, aby příliš nepospíchal, že by si to mohl démon vysvětlit jako chamtivost a to by byl jeho konec, protože by jej s velkou pravděpodobností spálil zaživa.
 
Pak pomalu a rozvážně vykročil směrem k trůnu, který byl obalen plameny. Cítil, jak mu pod kůží vibruje teplo a oheň uvnitř něj začíná sílit.
 
Když došel až k trůnu, celé jeho tělo bylo už pokryté plamínky, jež vycházely z něho samého. Otočil se a usedl na své místo. Na chvíli to vypadalo špatně, protože oheň ho pálil, ale v okamžiku, kdy přijal za svou myšlenku, že on JE králem, plameny se změnily z ohnivých a divokých jazyků na malé zkrotlé plaménky, vesele tančící po celém královském křesle.
 
Berith se uklonil.
 
A Harry, pamatující na Salazarova slova, mu pokynul a rukou jej pozval k sobě.
 
Počkal, dokud nestál přímo u jeho nohou, teprve pak promluvil opět pomocí myšlenky.
 
Berithe, uznáváš mne a ctíš jako svého krále?
 
Démon jen poklekl na koleno a demonstroval tak svou podřazenost.
 
 Neodmítneš mi poslušnost?
 
Démon poklekl na obě svá kolena a sklopil hlavu.
 
Přijdeš na mé požádání?
 
Démon se mu zpříma podíval do očí a přikývl na souhlas.
 
Vyslechneš mé volání, prosby i rozkazy?
 
Znovu přikývl.
 
 I proti své vůli?
 
Zdálo se, jako kdyby zaváhal, ale pak opět přikývl.
 
Pak dovol, abych tě jmenoval svým místodržícím za živel ohně.
 
Harry povstal, natáhl svou paži a zlehka ji položil na démonovo rameno.
 
Zavazuji tě přísahou poslušnosti, oddanosti a věrnosti, Berithe, přísahal si na své syny a dcery, neuvedeš je v hanbu a nepotupíš je. Budeš mým z nejvěrnějších a vykonáš, oč budeš žádán. Za tvé služby propůjčuji ti trůn ohně a vládu nad ním. Konej ve vší poslušnosti a dojdeš toho, po čem tak toužíš.Teď přísahej! Harryho hlas, byť jen v myšlenkách, nabýval na síle. Berith se pod jeho silou ´zmenšoval´. A i když Harry už dávno mlčel, jeho slova se stále ozývala místností, dokud Berith nepronesl své...
 
Přísahám.
 
Harry jen lehce kývl hlavou a ustoupil od trůnu, na který usedl místo něj Berith.
 
Harry si mohl oddechnout, jednu, tu nejhorší, část měl za sebou. Čekaly jej ještě tři.
 
Odhodlaně vykročil ke dveřím za Berithovým trůnem. Škvírami kolem nich občas vyrašily zelené výhonky. Prošel jimi. Čekala jej místnost s hliněnou podlahou, její zdi byly pokryté plazícími se zelenými větvičkami, které se mu ovíjely okolo kotníků. Na stropě z kamene byly vytesány nějaké starodávné symboly, kterým nerozuměl. Když se na ně ale zadíval pozorně, všiml si, že se transformují do jemu známého písma i jazyka.
 
Začetl se do nápisu, nebo spíš hádanky, kterou v sobě ukrývaly.
 
 
 
Ty, jenž prošel si přes zkoušku první svou,
ztratil-lis odvahu, odejdi než poznáš zlobu mou.
Jsi-li z rodu králů, pak vyřkni jméno mé,
sic drtivá smrt tě nemine.
Na odpovědi tvé záleží zda zvíš,
jak zemi na svou stranu obrátíš.
Uspěješ-li, má pomoc tě nemine,
selžeš-li, komu patří tvé srdce zahyne.
 
Podobnost mezi hádankami byla zřejmá. Harry se usmál a v duchu děkoval Salazarovi za pomoc. A také Voldemortovi, protože nebýt jeho, neměl by hadí jazyk a nikdy by nevěděl, co teď dělat a kde hledat pomoc.
 
Zelené ratolesti okolo jeho kotníků se stáhly a začaly se pevněji omotávat okolo něj a svazovat ho.
 
„Éria!“ zvolal a zeleň kolem ustoupila, z podlahy se zvedl vír tvořený hlínou, kořínky a lístky a vcucnul jej do svého středu. Harry s úžasem sledoval, jak se jeho kůže mění na hlínu, jeho žíly na kořínky a větve, a jeho prsty na listy. Trvalo to jen kratičký okamžik, protože než se nadál, bylo vše, jako když sem vstoupil a dveře, předtím ukryté za větvovím košatého stromu, byly otevřené dokořán.
 Obrazek
Vešel do nich a spatřil krásnou ženu. Její tělo bylo stvořené z hlíny, paže a nohy z větví, vlasy z listů a plazivých šlahounů. Její tvář vypadala mile. Usmívala se na něj a vítala ho s otevřenou náručí.
 
S Ériou vše probíhalo v mnohem veselejším duchu. I když proces otázek i odpovědí byl téměř totožný, Harry měl z Érii lepší pocit než z Beritha.
 
Přijal nabízený trůn a opět jmenoval místodržícího – Ériu. Přijala a vykonala slib. Harry mohl jít dál.
 
Dveřmi, na něž narazil teď, prosakovala voda. Rázně otevřel dveře do místnůstky, sotva větší než jeho přístěnek, plné až po strop vody. Měl na paměti, že nesmí začít panikařit. Bylo lehké to slíbit, ale teď když stál tváří v tvář té mase vody... Neuměl ani plavat – tolik k láskyplné výchově jeho pěstounů. Rukou si unaveně přejel po čele a na malý okamžik se jeho myšlenky zatoulaly k Severusovi. Co by asi jeho manžel řekl na to, že byl už tak blízko a vzdal se? Harry si přál, aby na něj mohl být Severus hrdý. Proto prudce zatřepal hlavou, nadechl se a s vědomím, že je král, vešel dovnitř.
 
Zdi tvořené ledem a voda všude okolo – to byl jeho první dojem. Pozorně se rozhlédl – podvědomě hledal další hádanku, i když na tuhle odpověď by přišlo skoro každé mudlovské dítě. Pokud chtěl uspět, a on chtěl, musel projít celým procesem.
 
Ty, jenž prošel si i druhou zkoušku svou,
jestli pozbyl si odvahy, kliď se, než poznáš zlobu mou.
Jsi-li z rodu králů, pak vyřkni jméno mé,
sic ledová smrt tě nemine.
Na odpovědi tvé záleží zda zvíš,
jak vodstvo na svou stranu obrátíš.
Uspěješ-li, má pomoc tě nemine,
selžeš-li, komu patří tvé srdce zahyne.
 
Ano, odpověď byla jasná a Harry si s jejím vyřčením pospíšil. Neměl chuť pokoušet jednoho z nejznámějších a nejkrutějších starodávných bohů.
 
„Poseidon!“ jakmile dozněla poslední hláska, voda opadla a jeden ledový kvádr se odsunul stranou. Odkryl tak malý průchod dál.
 
Harryho pocit stísněnosti, po vstupu do další místnosti, nabral na síle. Skoro celý prostor totiž zabíral Poseidon. Obrovský starý, ale hrůzostrašně 

Obrazek

vyhlížející, muž, jež ve své levici svíral trojzubec. Jeho vlasy byly tvořeny blesky a šaty rozbouřeným mořem. Jeho oči byly studené – pravý opak těch Berithových. Jestliže ty ohnivé jej chtěly upálit, pak tyto by jej chladně zmrazily na kus ledu a pak by jej nechaly blesky rozmetat na kusy.
 
Harryho čekal boj, o tom nebylo pochyb.
 
Poseidon byl vzdorovitý, tvrdohlavý, neústupný a tak trochu i namyšlený muž. Harryho stálo velké úsilí, než jej dokázal přesvědčit o svých nezištných úmyslech.
 
Jakmile se ale zmínil o odměně, která Poseidona v případě věrnosti a poslušnosti nemine a příslib, že to bude právě to, oč tak dlouho usiluje, starý muž obrátil a slíbil vše, co mu na očích viděl. Voda se mu vlila do žil a Harry jmenoval svého třetího místodržícího.
 
Došel k posledním dveřím, zpoza kterých vál jemný vánek.
 
Sotva však vešel do malé komůrky a zavřel za sebou, jemný vánek se změnil na vichřici. Vlasy mu poletovaly kolem hlavy, vzduch vířil kolem něj a Harry marně hledal poslední hádanku. Otáčel se kolem své osy, až ji uviděl přímo před sebou. Nebylo lehké přečíst ji, protože písmo bylo tvořené z vánku a neustále se pohybovalo. Nakonec se mu to ale podařilo.
 
Ty, jenž prošel si předposlední zkoušku svou,
nemáš-li více odvahy, jdi než poznáš zlobu mou.
Jsi-li z rodu králů, pak vyřkni jméno mé,
sic dusivá smrt tě nemine.
Na odpovědi tvé záleží zda zvíš,
jak větry na svou stranu obrátíš.
Uspěješ-li, má pomoc tě nemine,
selžeš-li, komu patří tvé srdce zahyne.
 
„Indra!!!“ zakřičel tak hlasitě, jak jen mohl, aby přehlušil ten uragán, jenž kolem něj zuřil.
 

Vítr pomalu slábl a utichal, až docela přestal a jak se vánky pokládaly jeden přes druhý, odkryly velmi malá dvířka. Harry si povzdechl nad jejich velikostí. Sám nebyl zrovna nejvyšší, ale tyto by byly malé i pro trpaslíka. Když jimi téměř po čtyřech procházel, vítr se mu dostal do úst, proto rychle polkl a nadechl se – jeho dech teď byl mocný jako vichřice.

ObrazekPoslední místnost byla plná menších či větších vzdušných vírů, větrných jazyků a vánků. Uprostřed toho všeho stála žena. Její vlasy povlávaly jemným vánkem, šaty byly stvořené z ranního oparu a mlhy. Celá se mihotala a mile se usmívala.
 
S Indrou to bylo podobné jako s Ériou. Vše šlo hladce a rychle. I jí zodpověděl několik otázek a ona jemu na oplátku nabídla trůn. Přijal, vyzval ji ke složení přísahy a pak ji jmenoval jako svou poslední místodržící. Usmála se a než usedla na uvolněný trůn, pokynula rukou směrem k těžkým tepaným dveřím.
 
Harry se s ní rozloučil a s pocitem dobře vykonané práce zamířil ven.
 
***
 
Severus nevěděl kudy kam. Nenacházel klid. Přecházel po hale sem a tam. Byl nervozita sama. Ještě několikrát se pokusil dostat přes dveře do pracovny. Bez úspěchu. V zoufalství, jež nikdy před tím nezažil, na ně bušil pěstmi, které si rozedřel až do krve. Ani se nesnažil zastavit krvácení. Co záleželo na té trošce, jež mu tekla z dlaní, když jeho srdce pukalo a krvácelo. Umíral strachy, bezmocí.
 
Čas oběda už dávno minul a Harry pořád nikde. Severusova tvář nabírala na bledosti, jež přecházela do popelavě šedé.
 
Sklesle seděl na křesle. Ztrápený a zničený. S výčitkami, že nedokázal Harryho ochránit. Měl pocit, že uvnitř umřel, vyhasl...
 
 
06.12.2008 14:35:20
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one