NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
Král Voldemort se probudil a už se, celý nedočkavý, hnal do vedlejšího pokoje, kde vedle sebe stály tři postele s hedvábným povlečením. Naproti nim u zdi stála jedna obrovská postel s ohrádkou. A v ní spali jeho miláčkové. Pokojem znělo jemné šustění, jak jejich kůže klouzala po hedvábí. A Voldemort k nim syčivě promlouval.
 
Jeho tři nagy. Protos, Regina a Betta – původně se měla jmenovat Bellátrix, ale usoudil, že by to bylo příliš zavádějící, proto jméno změnil na Betta.
 Obrazek
 Protos - první v pořadí - byl ´jeho´ syn. Ve tváři krásný s jemnými rysy, černé vlasy je lemovaly jako klubko malých hádků – neustále měnily svou polohu. Černé oči, které uměly být laskavé, když mluvil s Voldemortem, ale i nepříjemně kruté, zlé a pichlavé. A rudé úzké rty, v nichž se schovával rozeklaný jazyk. Vypracovanou hruď i paže halila bílá plátěná halena a kožená sněrovací vesta. Od pasu se tělo, jinak překrásného mladíka, měnilo na dlouhý silný ocas pokrytý zlatohnědými šupinami s   ostrým bodcem na konci. Pod kůží, v místě kde ocas přecházel v bodec, byl jedový váček. Obsahoval velmi účinný, ne však smrtelný, jed.
 
ObrazekRegina – královna – byla jedna z jeho dcer. Velice krásná a nevídaně inteligentní. Oplývala šarmem, uměla se vybraně chovat, v pravou chvíli říkala ta správná slova, i když její mluva byla díky rozeklanému jazyku trochu zvláštní. Ale jen ona jediná se naučila mluvit. Dbala o svůj vzhled. Její vlasy – černé husté dlouhé až k pasu, byly vždy upravené. Obočí jako namalované samotným mistrem Leonardem. Oči uhrančivé, takové ve kterých jste ztráceli rozum. A smyslné rty zvlněné v úsměvu, pro který by muži uměli zabít jeden druhého jen pro ten pocit, že je věnován zrovna a jen jemu. Oblečena v přiléhavé šaty, opravdu vypadala královsky. Jako svou největší zbraň používala oči a úsměv.
 
ObrazekBetta, původně Bellátrix – bojovnice /obě jména mají stejný význam/ - s tou měl Voldemort největší potíže. Lektvary na její ´matku´ působily, tedy spíš nepůsobily zrovna tak, jak měly, a proto se Betta ´narodila´ slabší než její dva sourozenci. Její vůle k životu, a to jakým způsobem bojovala, úsilí se kterým na sobě pracovala, aby dohnala ty dva, Voldemorta fascinovala. Věnoval jí zvláštní péči, učil ji umění meče. Proto byla tato zbraň její doménou, i když nebyla ani špatná lučištnice. Voldemort ji měl svým zvráceným způsobem rád. Dával jí ty nejhorší a nejtěžší úkoly, aby byla co nejsilnější. Její tmavé vlasy se na světle modře leskly. Oči téměř neustále ostražitě bloudily všemi směry. Tvář jako vytesaná z mramoru, nikdy se v ní neodrazila jediná emoce. Byla oblečena podobně jako Protos. Jen na ocase neměla ani bodec ani jedový váček. Stejně jako její sestra.
 
A v ohrádce odpočívaly malé nagy, jež vznikly spojením Protose a Reginy. Betta, k jeho nemilému zjištění, neměla správně vyvinuté pohlavní ústrojí – zřejmě to byl následek toho, jak se tělo její matky bránilo lektvarům.
 
Zatímco tři první nagy rozuměly lidské řeči, jejich potomci ne. Proto s nimi rozmlouval jen hadím jazykem. Byly jich tři desítky a vypadalo to, že možná ještě nějaké přibudou. Díky lektvarům rostly tak rychle, že s každým dnem byly snad o celý rok, možná i dva starší, resp. větší. Jejich lidská část osobnosti byla už hodně potlačená, proto neměly velké zábrany a rozkazy typu 'zabij' nebo 'rozčtvrť', plnily bez zaváhání. Cvičil je v lukostřelbě a boji s mečem.
 
Voldemort byl na své dílo náležitě pyšný. Sukuby mu sice občas daly najevo, že se jim málo věnuje, ale stačilo jen povolení k návštěvě pobřeží, a zase byly zkrotlé jako ovečky.
 
Král Voldemort se už nemohl dočkat zpráv z Bradavic od svého špeha. Věděl o něm úplně vše. Objevil ho při jedné ze svých návštěv Francie. Pátral tam po svitcích hraběte Monte Christa a přitom tam našel na ulici malého špinavého kluka, který na první pohled provozoval magii před mudly – vydělával si na jídlo.
 
Asi v něm viděl sebe a zmocnil se ho záchvěv lítosti, nebo co, protože jinak si svůj čin vysvětlit neuměl. Vzal ho s sebou do Anglie a ´vychoval´ ho. V prvních dnech chlapec schytal mnoho kleteb Cruciatus, ale byla to jeho vlastní chyba, neměl testovat hranice Voldemortovy trpělivosti, obzvlášť když žádnou neměl.
 
Mimochodem Luc´Ifer – to jméno se Voldemortovi velice líbilo a když ještě ´navštívil´ jeho matku a zjistil z jejích vzpomínek, jak to bylo, měl neobyčejně velkou radost, že může vychovávat Brumbálova synovce, byť o něm ani jeden z Brumbálů neví.
 
Jenže Luc´Ifer se stále neozýval a Vodemort už ho ani ´necítil´ přes Mordredovo znamení. Něco bylo špatně. Potřeboval zjistit, co se děje. Nařídil proto Mordredovi, aby nachystal dostatečnou zásobu lektvarů a potom se neprodleně vrátil do Anglie a zjistil, co se děje v Bradavicích.
 
Teď netrpělivě očekával jeho návrat. A ten byl neslavný. Mordred přiletěl s nepořízenou. Bradavice jsou obestřeny nějakým kouzlem, které znemožňuje jakémukoliv zvěromágovi přejít bezpečnostní hranici bez toho, aby se nepřeměnil zpět na člověka.
 
Jeho nelibost zmírňoval jen fakt, že nagy se úspěšně množí a do bitvy, kterou plánoval na letní slunovrat, protože v ten den budou jeho děti ohně nejsilnější, jich bude víc než dost.
 
A letní slunovrat se blížil. Zbývaly už jen týdny.
 
Dny.
 
Už jen den.
 
V Norsku zapadalo krvavé slunce, aby jej ráno vystřídal rudý úsvit.

Obrazek

 
Den konečné bitvy nadešel.
 
***
 
Starý unavený muž s dlouhými bílými vlasy a vousem seděl v neméně starém, bohatě zdobeném čalouněném křesle. Byl oblečen do tmavě modré haleny, černých kalhot a černého pláště, který měl u krku sepnutý ozdobnou stříbrnou sponou ve tvaru nějakého ptáka. Stejného ptáka měl vyobrazeného i na zádech pláště.
 
I přestože seděl v místnosti se zavřenými okny, jeho plášť se vzdouval neexistujícím větrem. Z jeho postavy čišela síla a velká moc.
 
Albus Brumbál si pro dnešní den nevybral zrovna veselé barvy. A jeho tvář přesně odrážela barevné tóny, v nichž byl oblečen. Albus Brumbál věděl, že tento den bude jeho posledním. Věděl to tak jistě, jako že slunce večer zapadá a ráno znovu vyjde. Jeho bratr, jenž mu v posledních dnech dělal společnost a se kterým se usmířil, seděl ve vedlejší místnosti a rozmlouval se svým nalezeným synem.
 
Ředitel si s povzdechem vzpomněl, jak spolu před pár dny vešli do Komnaty nejvyšší potřeby. Jak se na ně Luc´Ifer díval a nenávist ovládala každou buňku jeho těla. Abe jej požádal, aby se mu ´podíval´ do hlavy. Naštěstí mohl jeho osud zvrátit a tak se rozhodli, že jeho znamení odstraní.
 
Jediné, s čím nepočítali, bylo, že Luc´Ifer to nechtěl, proto bylo tohle odstraňování nejhorší ze všech, které Albus za posledních pár týdnů vykonal. Vypadalo to, že jeho synovec nepřežije. Jeho bolestný křik se nesl hradem a zarýval se nepříjemně do uší, srdce i pod kůži. Abe svého syna držel vlastním tělem, ale stejně nezabránil tomu, že na něj nakonec museli použít Petrifikus. A tehdy Albus poprvé spatřil slzy v bratrových očích. Slzy smutku, pochopení a také odpuštění.
 
Albus měl svého bratra zpět.
 
Konečně.
 
A zrovna v tuto chvíli ho nechtěl znovu ztratit, ale svitky Hraběte Monte Christa mluvili jasně, nebylo vyhnutí. Vlastně bylo, ale on nechtěl to řešení akceptovat, protože ten, jenž mohl zemřít místo něj, byl ještě příliš mladý. A zatímco jeho život byl dlouhý, plodný a směřoval tak či tak ke konci, ten druhý byl prostě ještě na začátku a ten byl neslavně slavný, bolestivý a zastřený zlem. Doufal však, že se již brzy obrátí v dobrý a protkaný paprsky slunce a štěstí...
 
Albus Brumbál prostě nemohl obětovat Harryho Pottera, ani za cenu vlastního života. Na světě nebylo člověka, který by mu něco takového odpustil. A hlavně, On by to nikdy neodpustil sobě. A než žít s takovým svědomím... poklidná, důstojná smrt v boji byla lepším východiskem. V paměti všech bude jako hrdina, jako ten, jenž padl místo krále.
 
Ještě musel napsat dopis pro Harryho, protože jak tušil, Harry se bude z jeho smrti vinit. A to nechtěl.
 
Posadil se ztěžka za svůj stůl a na blankytně modrý pergamen psal nachovým inkoustem svůj poslední vzkaz pro chlapce, který přežil, pro chlapce, jenž mu byl vnukem, pro chlapce, který se stal králem.
 
Z pomněnkově modrých očí pomalu stékaly slzy a rozpíjely již napsaná slova.
 Obrazek
Albuse Brumbála doběhl čas, doběhlo stáří. Když zavřel oči, viděl jak se k němu blíží smrtonoš. Ne, nebyl to žádný velký černý huňatý pes. Byl to nádherný anděl, jen smutný, temný, černobílý... ale bezesporu nádherný. A pro spořádanou mysl je smrt přece jen další úžasné dobrodružství. Tak to říkal jeho děd jeho otci a stejně tak i jeho otec jemu.
 
Posel smrti tu dnes bude mít hodně práce.
 
***
 
Harry se probudil z neklidného spánku. Ve snech ho pronásledoval Berith. Pořád měl spoustu otázek, mnoho požadavků a hlavně byl příliš nedočkavý.
 
Pomalu vstal.
 
Zvolna došel ke své skříni a otevřel ji. Chvíli přemýšlel, ale pak se rozhodl obléci se do brnění ze Zimních krajů a navrch ještě kabátec z baziliška. Při oblékání se neubránil myšlenkám, co by si v tento den vzal na sebe Severus. Na mysl mu přišla kůže – jako v Zimních zemích. Jeho tváří přelétl slabý úsměv – vzpomněl si, jak na Severuse reagovaly dívky.
 
Než odešel do Síně na poslední snídani, políbil ještě svého manžela na čelo. Do toho polibku vtěsnal všechnu lásku, kterou k němu cítil, všechnu touhu i vášeň, celé své srdce... Do očí mu vstoupily slzy.
 
„Miluji tě, Sevie...“ šepot zanikl ve vzlyku, jež unikl z jeho úst.
 
Harry Potter-Snape opustil se zlomeným srdcem sklepení a bolest v jeho hrudi rostla s každým krokem, kterým se vzdaloval od svého manžela. Rostla a rostla a když už měl pocit, že ho celého pohltí – zmizela. Najednou byl klidný, vyrovnaný, připravený čelit největšímu zlu na světě s hlavou hrdě vztyčenou. Ovládl ho královský pocit. A s tím vstoupil do přeplněné síně.
 
Rozhodným a pevným krokem přešel k profesorskému stolu, vystoupil na stupínek a otočil se tváří k davu, jenž zaplnil celou Velkou síň.
 
Než promluvil, rozhlédl se.
 
Po jeho levici stáli, ukryti ve stínech, upíři v čele s Lordem Aventinem. Ten do boje nepůjde, ale Harry jej požádal, zda by mohl zůstat jako jeho poradce.
 
V uctivé vzdálenosti od nich stáli trpaslíci, jejichž prostředníkem byl profesor Kratiknot. U dveří stál Hagrid, jeho společníci zůstali venku a nahlíželi okny – obři. Vedle něj pak stáli Dračí jezdci v čele s Charliem. Podél pravé strany stáli vlkodlaci s Remusem, před nimi fúrie, jejichž mluvčím se stal Sirius. Uprostřed Síně stáli shromážděni ostatní profesoři, členové Řádu, Vikingové, studenti a zástupci ostatních kouzelných bytostí, které se rozhodly, že nebudou stát stranou a zaslouží se o porážku zla.
 
„Děkuji vám, že jste přišli.“ začal Harry a i když skoro šeptal, jeho hlas byl silný a zvučný.
 
„Vážím si vaší pomoci a odhodlání.“ přejel očima po početném davu před sebou.
 
„Mnozí z vás opustili své blízké s vědomím, že se už možná nevrátí.“ snažil se nemyslet na Severuse ležícího bezvládně v posteli.
 
„Taková oběť vyžaduje velkou odvahu a pevný charakter. Děkuji. Chci, abyste věděli, že se budu snažit ze všech svých sil, aby se vás zpět domů vrátilo co nejvíce.“
 
Profesorka Prýtová si nenápadně otírala oči. Harry několikrát za sebou zamrkal. Slzy, nebo jiný náznak rozrušení, by v tuto chvíli nebyly zrovna to pravé ořechové.
 
„Mluvil jsem s vašimi zástupci a věřím, že víte, co máte dělat. My boj nezačneme, počkáme, až udeří Voldemort, pak se pustíme do boje i my. Přál bych si, abych to byl schopen zvládnout sám, ale to je nemožné. Těší mě, že ve vás mám oporu. Dnešní den bude dlouhý a únavný. Odpočívejte a sbírejte síly, dokud můžete. Voldemort přijde v pravé poledne. V boji buďte opatrní a pokud to bude jen trochu možné, myslete na svůj život a nedávejte jej v šanc příliš snadno. Rozhodli jste se bojovat, proto bojujte chytře a efektivně.“ Myšlenky a slova se mu začala míchat. Naštěstí si toho všiml ředitel a vzal si slovo. Obrazek
 
Harry začínal být nervózní. Opustil síň a šel se podívat ven. Procházel kolem hranice Zakázaného lesa, když uslyšel tichý šepot. Zadíval se do stínů mezi stromy a našel tam další posily – vywerny.
 
Krátce s nimi promluvil a dohodli se, že budou ukryti v lese a zaútočí zezadu.
 
O několik metrů dál postávali jednorožci. S úžasem se díval na to, jak i odvěcí nepřátelé spojili své síly, aby porazili mnohem větší zlo. Jediné, co ho opravdu mrzelo bylo, že Severus není po jeho boku. Bolelo ho pomyšlení, že se s ním třeba už neuvidí. Otočil se a rychle odešel do sklepení, aby se mohl ještě jednou rozloučit.
 
Jenže osud tomu tak nechtěl.
 
Je opravdu zvláštní, jak si s námi čas občas hraje...
 
Harrymu dnešní dopoledne uteklo neuvěřitelně rychle. Až měl pocit, že někdo čas popohnal, aby běžel rychleji. Byl sotva na půl cesty ke hradu, když hodiny na věži začali odbíjet.
 
BIM BAM – jedna
 
BIM BAM – dvě
 
BIM BAM – tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět – Harry zbystřil, deset – Harry se zastavil, jedenáct – obrovský balvan mu sedl na prsa.
 
BIM – přestal dýchat
 
BAM – ochranné bariéry se otřásly a vzduch proťal nelidský výkřik.
 
Pomalu se otočil. Spíš cítil, než viděl, jak se na svá místa dostavili všichni ´jeho´ válečníci.
 Obrazek
Ten ohlušující výkřik se ozval znovu a tentokrát byl vidět i jeho původce.
 
Věděl, kdo to je, hned jak ho spatřil – Démon Pomsty. A ten se teď snášel z nebe a zanechával za sebou mraky obarvené na červeno.
 
Harry si přál, aby se z Manoru vrátili dříve. Chtěl hledat Naději, ale neměl čas. Ta jediná mohla tohle monstrum zastavit. Pomstu nešlo ovládat, ani zabít, zastrašit či jakkoliv jinak zničit. Oslabit ji mohla jen naděje. Doufal, že je ukryta v srdcích bojovníků kolem něj a že ji společnými silami dokáží zavolat...
 
ObrazekOči všech byly upřené k nebesům, ale Harry už viděl, jak se k nim blíží sukuby. Zatím byly lidské. Jen do první kapky krve.
 
Měl na chvilku dojem, že jeho armáda zkameněla, ale nebylo tomu tak. Jeho vnímání času v tuto chvíli bylo prostě jiné. Zatímco on VIDĚL, jeho spolubojovníci měli za to, že se tam nepřítel ´zhmotnil´ odnikud...
 
Jako první se z řad světla ozvali draci. Charlie a jeho kolegové nebyli schopni je udržet na místě. Několik se jich utrhlo a vzneslo do vzduchu.
 
Voldemort nebyl na dohled.
 

Harry začal jednat. Spontánně. 

Třel ruce o sebe dokud se mu v dlaních neobjevila duha.

Obrazek

 
Vyslal ji na poletující draky. Jednotlivé barevné paprsky se rozdělily a každý se vpil do jiného zvířete. Kdyby ostatní nebyli tak zaujati začínající bitvou – démoni neoplývají trpělivostí, o poslušnosti se v jejich případě nedá ani uvažovat – a obranou, byla by to určitě nádherná a kouzelná podívaná. A najednou měla dračí druhová jména smysl.
 
Obrazekvelšský zelený – drak země
čínský ohnivák – drak ohně Obrazek
 
 
 
 

 

 

 

Obrazekruský modronosý – ledový drak

brazilský přelétavý – kouřový drakObrazek
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

Ale ten nejkrásnější byl japonský bouřlivák. Jeho šupiny hrály všemi barvami, když letěl, odrážely se od něj paprsky a on za sebou zanechával duhu. 

Obrazek

 

 
Vše tohle se odehrálo během několika málo vteřin. Nikdo nic nepostřehl.
 
Bitva začala.
 
Démoni se zuřivě vrhli na kouzelníky před sebou, vnímali jejich strach, který je posilňoval zevnitř a cítili krev, jež jim koluje v žilách...
 
ObrazekByla prolita první kapka krve a po ní další a další. Už to nebyly kapky, ale celé krvavé potoky.
 
Sukuby se začaly měnit...
 
A Harry se stáhl do svého magického jádra a volal Beritha, vzýval Poseidona, svou myslí hledal Ériu a Indru.
 
Žádal je o pomoc. Kouzelníci a ani kouzelné bytosti neměli proti démonům šanci. A on nemohl použít kouzlo královského vypovězení, bylo jich moc...
 
Potřebovali vodu na uhašení ohně, který po sobě zanechávali démoni. Potřebovali vítr, který by mohl jejich popel rozfoukat. Potřebovali zemi, aby je spoutala a v neposlední řadě také potřebovali oheň, aby si je vzal zpět...
 
ObrazekZemě se zachvěla a začala k sobě poutat ohnivé děti. Pevné zelené úponky se jim omotávaly kolem končetin. Neúnavně nové střídaly ty spálené, dokud se v Černém jezeře nezvedly vlny a sám Poseidon je nepřinutil rozdělit se na pramínky a ty pak usměrnil na hořící stopy, které zůstaly jako připomínka místa, kam vstoupili démoni.
 
Nagy vypustily první spršku šípů, z nichž mnohé si našly svůj cíl. Stejně jim oplatili kentaurové a elfové.
 
Vikingové se s bojovým pokřikem vrhli do řad svého protivníka, sekali do pekelných psů, jež se až tak moc nelišili od grendlingů. Po jejich boku stáli vlkodlaci a jako jeden muž ťali do nenáviděného těla, které jim bylo vnucováno s každým dalším úplňkem.Obrazek /pozn. jen kerberové mají tři hlavy, vlkodlaci jen jednu/
 
Harryho vlasy rozčísl vítr, když Indra poslala svou pomoc. Obrovský vzdušný vír se zčistajasna objevil uprostřed bitevní vřavy a jal se rozfoukávat drobné hromádky popela, které se již tu a tam nacházely mezi bojujícími stranami.
 
Fúrie se dostaly do ostrého sporu se sukubami, které se pokoušely odlákat a okouzlit některé muže a oslabit tak řady kouzelníků. Jejich vzájemné souboje byly mnohem tvrdší a brutálnější, než by člověk od žen očekával. Byl prostý jakýchkoliv pravidel. Byl syrový a drsný, vzduchem létaly různé části těl a ozýval se jekot a křik.
Obrazek 
Boj trval již pár hodin, když se stalo to, čeho se Harry nejvíce obával...
 
Poseidon neudržel své rozbouřené emoce na uzdě a spustil ohromnou bouřku. Setmělo se. Blesky křižovaly nebe sem a tam. Spustila se přímo průtrž mračen. A ať se Harry snažil sebevíc Poseidona uklidnit, škoda byla způsobena.
 
Ochladilo se a Voldemort povolal své zálohy – mozkomory a přízraky. Zatímco mozkomory mohl zvládnout jeho patron, na přízraky byl krátký. Nemohl řídit patrona a zároveň ničit přízraky božským světlem. Jeho přátelé, jak se zdálo, si správně vysvětlili situaci a z několika stran se ozvalo sborové Expecto patronum! Harry se mohl v klidu soustředit na obtížné kouzlo, jedno z královských.
 
Nikdo si nevšiml postavy s kápí staženou hluboko do obličeje, jak se obratně proplétá mezi bojujícími skupinkami přímo k Harrymu.
 
Brumbál se po celou dobu urputných bojů snažil držet co nejblíže u Harryho. A čekal. Ano, bojoval a to velmi tvrdě, ale hlavně čekal. Jemu plíživý hadí pohyb neznámé osoby neunikl. V duchu se rozloučil se svým životem a udělal ještě jeden nenápadný krok k Harrymu. A ještě jeden a pak další, až stál těsně vedle něj.
 
V následující vteřině se stalo hned několik věcí najednou.
 
 Obrazek
Osoba si strhla kápi a na scéně se objevil Voldemort. Ne takový, jak ho známe, ale ten šílený. Maniakální. Ten, o kterém kdysi mluvil Lucius Malfoy, když žádal přes Severuse o ruku Siriuse Blacka pro svého syna. Teprve TEĎ jim došel pravý význam těch slov. Voldemort vypadal... (viz. obr.)
 
Zvuky bitvy proťal výkřik AVADA KEDAVRA a obvykle zelený, nyní, díky Voldemortovým změnám, oranžovo-červený světelný paprsek vystřelil z Voldemortových očí, mířil k Harrymu, jenž stál soustředěný se zavřenýma očima...
 
V tentýž okamžik se otevřela vstupní brána hradu a na prahu stál v kůži oblečený Severus, s očima rozšířenýma hrůzou sledoval, jak se smrtelná kletba blíží k jeho manželovi, který ani netušil v jakém je nebezpečí.
 
A v tu samou vteřinu učinil Albus Brumbál ještě jeden jediný krok. Krok, který byl odhodlaný udělat již před lety. Který byl odhodlán udělat jakmile rozluštil svitky Hraběte Monte Christa... Krok do prázdna.Obrazek
 
Harry prudce otevřel oči. Ani zdaleka však nepřipomínaly ty smaragdově zelené, v nichž se tak často zračila láska, pochopení, laskavost...
 
A ani Harry nebyl Harry, znovu ´nabyl´ na velikosti. Jeho tělo obalily plameny jako nějaký plášť. Vystřel ruce před sebe a mohutným hlasem zvolal – „EGOMET PATER VESTRI ACCERSERE RURSUM IN DICIONEM REDIGERE!!!“ /já otec vás povolávám zpět pod mou vládu/.
Z Harryho rukou vyšlehly plameny a svázaly každý jeden přízrak a stahovaly je blíž a blíž, až se před Harryho nohama otevřela zem a oni se propadli do jejího nitra. Berith uvnitř Harryho zavrněl blahem – jeho děti se začínají vracet domů...
 
Harryho plamenný zrak se upřel k ohnivým ementálům a zopakoval své zvolání. Propadli se na místě.
 
A vítr dál rozfoukával hromádky popela, i když mnohé z nich byly ještě před chvílí živými bytostmi.
 
Severus seběhl dolů z kopce, aby zůstal stát po boku svého manžela, přestože z něj zrovna tryskala nevídaná síla a moc a jeho zjev byl vskutku královský a celkový dojem byl impozantní.
 
Voldemortova pozornost se přesunula na největšího ze zrádců. Dávno si nelámal hlavu se smrtijedy, stejně je jen využíval, ale tenhle jeden konkrétní jedinec mu svého času způsobil nemalé potíže. A teď tu stál, jako by nic.
 
Voldemortova mysl se upjala na postavu zahalenou v kůži, jejíž černé vlasy jí zpola zakrývaly obličej.
 
A zatímco Harry se soustředil a svolával děti ohně, Voldemort seslal jednu ze svých kleteb na Severuse – byl to ohnivý jazyk, který, byť by se o vás jen otřel, způsoboval velmi bolestivé a hluboké rány, jak se ´stěhoval´ po vašem těle. Ty rány nešly zacelit, jen krvácely a hnisaly až dotyčný zešílel nebo, v lepším případě, umřel.
 
Severus vykouzlil ten nejsilnější štít, kterého byl schopen, ale nestačil, ohnivý jazyk se svíjel, jak letěl vzduchem přímo k němu...
 
Harry svolal Berithovy děti a poslal je zpět do pekel.
 
Voldemort zůstal najednou oslabený, jen s hrstkou nag, jež se teď spíš už jen bránily, než by útočily, ale nevšiml si toho.
 
Za to Harry si všiml. Viděl kletbu, která mířila Severusovi přímo na prsa, na srdce. Jednal zcela impulzivně – použil slova, která už jednou, ne zas tak dávno, vyřkl.
 
Protosův jedem napuštěný šíp se zabodl do hrudě středně vzrostlého muže přesně v místech, kde se nachází srdce.
 
Oči rozšířené hrůzou a tvář plná překvapení, strachu a tělo, jež se bezmocně kácelo k zemi – to byl ten poslední obraz, jenž Harry viděl.
 
Sám omdlel.
 
Sirius se jako ve zpomaleném filmu otočil za nelidským výkřikem hrůzy a když uviděl tu zkázu za sebou, rozběhl se k nehybným tělům, jež ležely na samotném okraji bitvy. Zůstal bezmocně stát a nad jeho hlavou se opět rozzářilo slunce...

Obrazek

01.01.2009 01:11:42
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one