NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
A Máme tady druhou část od soraki, snad si jí užijete stejně jako já.

Berninka

Prozatímní ministryně kouzel madam Bonesová stála na malém stupínku a roztřeseným hlasem, zesíleným kouzlem, předčítala jména padlých z dlouhého svitku pergamenu. Za ní byly na louce navršeny tři mohyly, jež se paprskovitě rozbíhaly od sochy fénixe s rozepjatými křídly z bílého mramoru. Vypadalo to, jako by těmi křídly něco chránil, a také že ano. Postupně, tak jak madam Bonesová četla jednotlivá jména, objevily se tři bílé mramorové desky a každé ze jmen na nich bylo zvěčněno ohnivým písmem.
 
Odevšad se ozývalo tlumené štkaní a pláč. Vzduch byl nabitý žalem. Kdo mohl, truchlil, po svém.
 
Zatímco lidé seděli před madam Bonesovou a většině se třásla ramena potlačovaným pláčem, lesní lidé a tvorové stáli ve stínu zakázaného lesa a při vyslovení jména svého druha vypustili šípy, či zabušili kopyty o zem, nebo, jako obři, se udeřili sevřenou pěstí do hrudě.
 Obrazek
Fúrie byly dnes na počest svých padlých sester pomalovány černou barvou.
 

 

 

Trpaslíci svírali v rukou svá sváteční, drahými kameny zdobená, kladiva.

Obrazek

 
Každý truchlil po svých druzích, jak nejlépe uměl.
 
Harry Potter-Snape seděl v první řadě a byl ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Až z výpovědí očitých svědků zjistil, co se vlastně stalo. Vůbec si nebyl schopen vzpomenout, jestli viděl Brumbála, jak před něj skočil, aby mu zachránil život. Nedokázal ani říct, jestli si vůbec všiml, že se Severus přidal k boji. Ani si nebyl vědom, že stojí vedle něj. Byl příliš soustředěný na svolávací kouzlo. A pak jen viděl tu kletbu – ohnivý jazyk – jak letí vzduchem přímo na jeho manžela. A skrz její červenozlatou barvu zachytil pohled nagy/muže. Okamžitě toho využil a stejně jako před mnoha měsíci v Prasinkách, použil Králův hlas. Šíp, jenž byl zřejmě určen pro Harryho, se zelenou špičkou, na první pohled jedovatou, změnil na poslední chvíli svůj cíl.
 
Voldemort tam stál a se spokojeným úšklebkem na tváři sledoval, jak se jeho bývalý smrtijed za pár okamžiků skácí k zemi a už se nezvedne. S o to větší hrůzou se díval na šíp, který se k němu nezadržitelně blížil. Ztratil drahocenný čas sledováním svého ohnivého jazyka, a teď už neměl kdy reagovat a odklonit střelu.
 

Další dění už Harrymu zprostředkovali jeho spolubojovníci – Ron, Remus a také Hagrid a Xantipa.

Muž/naga, jehož pohled se znovu zaostřil, protože Harry začínal ztrácet vědomí, prý vykřikl tak hlasitě, že všem tuhla krev v žilách a pak se zhroutil na tělo svého otce. Voldemort byl mrtev rukou vlastního ´syna´. Šípem, jehož špičku osobně obohatil o jed, který sám uvařil podle jedné z knih Salazara Zmijozela...

 
O pár metrů dál zděšeně pozoroval Remus Lupin ohnivý jazyk, jež se blížil k Severusi Potter-Snapeovi, i jak začal pronikat jeho štítem, mířil mu přímo na srdce. Viděl, jak do něj kletba udeřila a odhodila ho o pár metrů dál, i jak hlavou narazil do zdi. Prý se v tu chvíli otočil i Sirius a nad Bradavicemi zase vyšlo slunce.
 
Harry si povzdechl. Přál si, aby tenhle ceremoniál už skončil. Dokonce byl i svým způsobem rád, že nemají ministra, protože by to zřejmě znamenalo udílení Merlinova řádu prvního stupně, a na to opravdu dnes neměl náladu. Ne, když tady s ním není Severus.
 
Madam Bonesová se blížila ke konci toho předlouhého seznamu jmen. Harry se zadíval někam za mohyly. Slunce za nimi zapadalo do peřin z červánků. Lehký větřík mu pocuchal vlasy. Ozvalo se tleskání a všichni vstávali. Dokonce i McGonagallová, nyní ředitelka McGonagallová, která přišla o tři prsty na levé ruce /ukousl jí je kerberus a protože je sežral, nemohla jí je madam Pomfreyová přidělat zpět/ se pokoušela tleskat a po lících jí stékaly slzy. Harry měl podezření, že nejvíce truchlí po Brumbálovi.
 
Pohřeb obětí skončil a pozůstalí se trousili po skupinkách pryč. Někteří mířili do hradu, jiní k hradní bráně, aby se mohli přemístit domů.
 
Harry jen klesl zpět na stoličku. Pohled upřený do země. Za chvíli na svém rameni ucítil letmý dotek. Ani nemusel zvednout zrak – Sirius. Kdo jiný? Jedině on. Hermiona, která během bitvy pomáhala na ošetřovně se zraněnými, měla teď starost jen o Rona a trávili každou minutu, ba i vteřinu spolu, s rukama a někdy i s jinými končetinami propletenými do sebe.
 
Ale Sirius tu byl pro něj. Sirius a Remus. Byli pořád s ním. Pomáhali. Uklidňovali. Dávali naději. Stejně jako teď.
 
Už to byl čtvrtý den a Severus se stále ještě neprobíral. Tedy vlastně ani nemohl, udržovali ho ve spánku kvůli nějakému otoku na mozku. Při nárazu si hlavu rozbil o zeď a sražená krev teď tlačila na nějakou část mozku. Sirius mu pomohl sehnat léčitele, odborníka, až z Indie, který si s sebou přivezl i celý svůj tým. Harry nebyl proti, na penězích mu nezáleželo. Největší problém, jak se zdálo, byl v komunikaci. Zatímco s hlavním léčitelem se domluvili angličtinou, byť lámavou, ostatní uměli jen francouzsky. Tu naštěstí ovládal Sirius – nepochybně jedna z výhod výchovy v čistokrevné rodině.
 
Harrymu sice trochu vadilo, že lékouzelník Bedi trval na přeměně jednoho z pokojů na hradě podle svých představ, ale mělo-li to pomoci Severusovi v uzdravení, byl ochotný zkousnout i to. Prý kvůli tomu, aby na něj to místo nemělo negativní účinek ve smyslu připomenutí špatných zážitků. Harry osobně si myslel, že probudit se v úplně cizím prostředí je určitě mnohem horší, ale nahlas neřekl nic. Vlastně toho v posledních několika dnech namluvil hrozně málo.
 
A dnešek byl v Severusově léčbě zlomovým. Pokusí se ho probrat, aby zjistili, jak moc byl poškozen mozek. Podle včerejších kontrolních testů totiž otok splaskl a krevní sraženina se dobře vstřebávala...
 
Včera se sice také probral, ale prý jen na pár minut, rychle jej zase uspali, i když Harry měl pocit, že je během jejich návštěvy pozoroval.
 
Tlak na jeho rameni zesílil.
 
„Je čas, Harry.“ Siriusův hlas byl měkký, srdečný a hřejivý.
 
Pomalu pokýval hlavou a ještě pomaleji vstal. Sevřen mezi svými nejbližšími odcházel z pohřbu jako poslední.
 
***
 
„Se réveiller, monsieur!“ /probuďte se, pane/ šeptal mu někdo do ucha jemným hlasem a pomalu jej probouzel. Jeho víčka se zachvěla ve snaze zůstat ještě zavřená a zároveň otevřená, aby mohl zjistit, co se děje.
 
A dělo se toho mnoho. U jeho postele stál nějaký vysoký snědý černovlasý muž s plnovousem. 

 

ObrazekObrazek

Na sobě měl bílý plášť i kalhoty. Za ním stáli ještě muž a žena, oba také v bílém. Jeho závěr byl jednoznačný – léčitelé.
 
Sestra, jež ho před chvílí vzbudila, mu pomohla do sedu. Opřel se o polštář a znovu zvedl zrak na bílé postavy. Přitom si všiml, že za nimi stojí titíž návštěvníci, jež byli včera u něj.
 
Zamračil se.
 
Zcela automaticky si založil ruce na prsou a vrhl směrem k trojici vražedný pohled. Jeden z nich se na něj přesto usmál krásným zářivým úsměvem. Odzbrojujícím úsměvem...
 
Z toho úsměvu ho píchlo u srdce. Nevědomky si na něj sáhl, a i přesto, že cítil, jak mu buší, měl neurčitý dojem a pocit, že mu něco schází... že mu něco chybí.
 
Zazmatkoval, ale nějakým řízením osudu nedal na sobě nic znát, snad jen jeho ruce přitisknuté na prsou se trochu zachvěly.
 
Sestra si to vyložila po svém a založila mu přikrývku v podpaždí.
 
S otázkou v očích pohlédl na léčitele a čekal.
 
„Dobrá den, já být léšitel Kabir Bedi z India. To Singh,“ ukázal prstem na ošetřovatelku, „moje žena. A to být Leih a Usha Satish. Kolegy z India.“ Dva mladě vyhlížející lidé za hlavním lékařem lehce kývli hlavou.
 
Oplatil jim kývnutí. Jeho pohled se stočil na muže v pozadí. Lékouzelník Bedi se usmál: „Vzpomínat si přítele, pane?“
 
Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Tvář muže, který se na něj předtím tak hezky usmál, se stáhla do výrazu plného bolesti a smutku. Jeho oči pohasly. Z nějakého důvodu ho při tom zase píchlo u srdce. Zřejmě mu ten muž byl velice blízký. Bratr?
 
Začínala se ho zmocňovat zvědavost. Naklonil svou hlavu na bok, aby lépe viděl na trojlístek mužů, jenž tiše stál v povzdálí. Z jejich postoje cítil obavy, ale i úlevu – zvláštní směsice protichůdných pocitů.
 
Zatímco byl zabrán do přemítání ´kdo jsou ti muži?´, provedl léčitel Bedi sérii diagnostických kouzel.
 
Něco v jeho mozku zacvaklo zpět na své místo – kouzelník, on JE kouzelník. Musí být, jak jinak by věděl, co ten člověk zrovna provádí s tím proutkem? Hůlkou, byla to hůlka. Kouzelnická hůlka.
 
Otevřel ústa a než stačil promluvit, byla tu ošetřovatelka a podávala mu pohár vody. Ani nevěděl proč, ale něco jej přimělo, aby tu tekutinu nejdříve ´očichal´. Nasál neexistující výpary ze sklenice a jeho mozek ji vyhodnotil jako bezpečnou.
 
Napil se.
 
Chladivá tekutina stékala jeho hrdlem. Doteď si neuvědomoval, jakou má vlastně žízeň.
 
Lékouzelník se s ním rozloučil nepatrným kývnutím hlavy a spolu s kolegy odcházel. Zastavil se jen u jeho přátel, aby jim šeptem něco sdělil. Pak všichni opustili jeho pokoj. Všichni až na toho muže s tím nádherným úsměvem, který se mu vrátil a usadil na tváři. Pomalu došel k jeho lůžku a posadil se na židli, jež se tam z ničeho nic objevila. Neverbální kouzlo, pomyslel si.
 
Oba mlčeli a upřeně si hleděli do očí...
 
Pak ho ale ten mladík, ano mladík, určitě mu nebylo více jak dvacet, vzal za ruku. Chtěl se mu vytrhnout, ale jeho tělem projela zvláštní směsice pocitů – teplo, blízkost, vzrušení, něžnost...
 
Udiveně se podíval na spojené ruce a pak do těch očí. Byly smaragdově zelené a, i když pod nimi byly namodralé kruhy únavy, byly teplé a plné jiskřiček radosti.
 
„Severusi...“ zašeptaly ty jemně vykrojené růžové rty. V tom jediném slově bylo ukryto nepřeberné množství pocitů od naděje až po radost, ale hlavně láska.
 
CVAK!
 
Další západka zacvakla na správné místo – Severus, to je jeho jméno, Severus Snape. Merline! Už o sobě ví několik věcí – své jméno a také že je kouzelník. A tenhle muž je...
 
Hlava ho rozbolela, jak usilovně přemýšlel.
 
Nevzpomněl si.
 
Nevadí. Měl pocit, že na vzpomínání bude mít dost času...
 
Nevěděl co říct, tak se jen mlčky díval do mladíkovy tváře a na jejich propletené prsty...
 
Ano, na vzpomínání bude opravdu času dost.
 
Usmál se.
 
Mladík před ním ho obdaroval tím nejkrásnějším úsměvem na světě: „Sevie!“ vydechl procítěně.
 
A najednou ...
09.01.2009 11:05:21
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one