NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
4. kapitola - Před branami
4. Před branami

 

      Ve chvíli, kdy nad jeho hlavou začali kroužit havrani a dožadovat se jeho pozornosti, omdlel. Cítil, jak se jeho tělo sune k zemi a také, jakoby z velké dálky, slyšel, jak padají i ostatní. Všichni jeho přátelé, Sirius, Remus, Hagrid a... a Severus.

 

      Merline, to ne! Chtěl křičet, ale nemohl. Převalila se přes něj podivná temnota. Havrani na něj neustále doráželi. Chtěl je odehnat, myslel jen na to, jak pomoci svým blízkým.

 

      „Utiš se, králi!“ opakovali, dokud si nedokázal uvědomit, co říkají. „Je čas!“

 

      Soustředil se na ty hlasy ve své hlavě. Slyšel je tak jasně, jako nikdy před tím. Radili mu a vedli ho. Rozhlédl se kolem sebe a – VĚDĚL. Poznal to místo, už tam jednou byl, ve svém snu, ve své noční můře. Viděl ty planoucí linie táhnoucí se napříč zemí. Viděl i ty stíny. Tehdy ani jen netušil, co to znamená, ale nyní VĚDĚL.

 

      „Vzbuď je!“ krákal jeden z havranů.

 

      „Jen ty můžeš!“ povzbuzoval jej druhý.

 

      A Harry náhle věděl, co má dělat. Pomalými kroky se vydal k těm stínům. Položil svou dlaň na každý jeden z nich. Poznal je a projela jím slabá vlna úlevy. Byli to jeho přátelé. Nebyl však čas nad tím přemýšlet, nebyl čas na to, aby vůbec myslel. Musel plnit svou povinnost.

 

      „Vstávej!“

 

      „Vstaň!“

 

      „Probuď se!“

 

      Opakoval to zas a znovu a pořád dokola. Neúnavně. A stíny mizely, jeden po druhém se ztrácely. Bylo jich tak moc... A on je všechny znal. Jejich jména mu sama klouzala ze rtů. Dokonce i jména, která v životě neslyšel, mu teď připadala důvěrně známá.

 

      „Vstávej!“

 

      „Vstaň!“

 

      „Probuď se!“

 

      Další stíny mizely.

 

      A znovu.

 

      „Vstávej!“

 

      „Vstaň!“

 

      „Probuď se!“

 

      Byl unavený, vyčerpaný a chtělo se mu spát, ale havrani mu to nedovolili. Nutili jej pokračovat. Nutil se on sám. Už nechal zemřít dost lidí, nehodlal k nim přidat další. Nesměl. Nikdy by si to neodpustil.

 

      „Vstávej!“

 

      „Vstaň!“

 

      „Probuď se!“

 

      Některá z těch jmen mu ublížila, poznal přívržence Voldemorta, ale vzbudit je musel. Nechtěl soudit, nemohl. Oni za to nemohli, nebo snad mohli, ale teď nebyl čas na to, aby vážil jejich skutky. To na Voldemortovi byla vina za tohle všechno. To vědomí mu dodalo novou sílu. Zapřel se, potlačil svou únavu a bolest, a pokračoval.

 

      „Vstávej!“

 

      „Vstaň!“

 

      „Probuď se!“

 

      Už dávno opustil Anglii, jména, která mu nyní vycházela z úst, byla cizí, ale on je všechna znal. Poznal je všechny. Musel je probudit. Musel.

 

      Už zmizely tisíce, statisíce stínů, zachránil statisíce, možná miliony lidí. A náhle...

 

      „Vstávej!“

 

      „Vstaň!“

 

      „Probuď se!“

 

      Stíny nereagovaly. Zmateně se rozhlédl a zkusil to znovu: „Vstaň!“

 

      Nic. Havrani mu sedli na ramena: „Nech je být, těm pomoci nemůžeš, nech je být.“

 

      „Nemohu je tu nechat,“ trval na svém Harry, „já nemohu.“

 

      „Vrať se zpět, králi, vrať se zpět, dokud je čas.“

 

      „Nemohu! Je jich – je jich tolik...“

 

      „Musíme jít, následuj nás!“ vzlétli z jeho ramen, zakroužili nad jeho hlavou a letěli pryč.

 

      Zůstal sám. Havrani se pro něj nevrátili. Bylo mu úzko. Cítil bezmoc. Vztek. Lítost. A bolest. Velkou bolest, protože nestihl spoustu věcí. Věděl, že umře. Umře, aniž by svému manželovi řekl, jak moc ho miluje. Ano, miluje. Jak se najednou zdály být věci jasné. Jak to, že to neviděl dřív? Jak to, že to nevěděl dřív?

 

      Bylo mu chladno. Schoulil se na zemi poblíž jedné z těch siločar, jak si je pojmenoval ty červeně planoucí linie. Bylo by tak snadné zavřít oči a usnout, odpočinout si, jen na chvíli, docela malou chvíli...

 

      Měl bych se sebrat, pomyslel si. Donutil se vstát, trochu se rozhýbal, aby mu bylo tepleji a přemýšlel, kterým se dá směrem. Když zjistil, že je to všemi směry úplně stejné, vybral si tu siločáru, u které seděl, a vydal se podle ní. Čas od času se kolem sebe rozhlédl. Neviděl nic než stíny.

 

      Šel pořád dál a dál. Stíny byly všude kolem. Až najednou se zarazil a zůstal stát. Něco bylo jinak.

 

      Otáčel se dokola a pozorně si prohlížel stíny před sebou. Byly jiné. Ne tak tmavé a děsivé. Spíš takové šedé, jako kouř, ale ne průsvitné, byly prostě jiné. Vztáhl na jeden ze stínů ruku a překvapeně ucukl. Ten stín spal, ale žil, byl v pořádku. To nechápal. Rozhlédl se ještě jednou kolem. A zpozoroval, že stále více a více stínů bledne. Jeho mozek začal pracovat na plné obrátky.

 

      Tohle musí něco znamenat, říkal si. Každopádně něco dobrého. Rozhlížel se a hledal havrany. Neviděl je. Opustili ho.

 

      „Severusi!“ volal ztraceně a bezmocně, „Severusi, pomoz mi!“

 

* * * * *

 

      „Tak prostě zůstaň na svém místě, Blacku.“ A tentokrát to nebyl povel pro psa, a ani to nevyznělo hrubě nebo jízlivě.

     

      „Rád, Severusi, rád,“ vyzkoušel si na rtech i Sirius křestní jméno svého bývalého nepřítele, když mu po onom takřka nezmijozelsky upřímném vyznání došlo, co skutečně chce udělat, co by bylo správné udělat, pro Harryho i pro ně samé. Natáhl pravici, v níž svíral svou hůlku, přes postel směrem k Severusovi. „Smír?“

 

      Teď byl, se vším tím divením a překvapením, na řadě Severus. Udiveně povytáhl obočí a s očima dokořán zíral na hůlku před sebou.

 

      „Smír,“ zopakoval, když se svou hůlkou dotkl té druhé, dívajíc se při tom do modrých očí Siriuse Blacka. Z obou hůlek vyšlehly malé zlaté plamínky, které vypadaly jako stuhy, propletly se a zmizely v opačné hůlce, než ze které vyšly.

 

      Tím byla zpečetěna dohoda – Black a Snape-Potter budou od teď až navěky spřízněné rodiny, i když mezi nimi fakticky nedošlo k pokrevnímu svazku.

 

* * * * *

 

      Sotva Harry slyšel vykřiknout poslední hlásku, jeho srdcem proběhla vlna tepla – měl pocit blízkosti. Trochu jej to zabolelo. Byla to taková příjemná bolest. Jako když se vám stane něco krásného, sice se usmíváte, ale zároveň máte slzy v očích.

 

      „Aaach...“ Na víc se nezmohl. Jeho hlas letěl prostorem před ním, podoben stuze oživlého vánku, a ukázal mu směr.

 

      Šel za ním, nevěděl, jestli je to tak správně, ale bylo to vlastně jedno, stejně byl ztracený v pustině bez hranic, plné ohnivých čar a šedých stínů.

 

      Ušel sotva pár kroků, když z dálky uslyšel hlas a ten volal jeho jméno: „Harry!“

 

      Zrychlil svůj krok v běh a utíkal jako o život. Ale pak ten hlas utichl. Taky ho opustil. Harry posmutněl. Pomalu ztrácel naději, ale šel dál.

 

      Už šel strašně dlouho, nohy ho bolely a pálily a přitom si byl jasně vědom toho, že se pohybuje jenom jeho vědomí. Ale bolelo to.

 

      Skoro padal únavou, když pocítil nával energie a hlas. Hluboký, uklidňující hlas: „Harry, kde jsi?“ Poznal ho.

 

      „Tady jsem, Severusi, tady!“ křičel ze všech sil.

 

      „Vrať se zpět, prosím!“ ozval se znovu Severusův hlas.

 

      „Už jsem unavený, Severusi, hrozně moc unavený.“

 

      „Kdybych tak věděl, jak ti pomoci, Harry,“ ozvalo se mnohem, mnohem blíž.

 

      „Jen na mně mluv, Severusi, jen mluv!“ odpovídal Harry za běhu.

 

      „Nevím, jestli mě tam, kde jsi, slyšíš, ale...“

 

      „Slyším tě!“

 

      „Chybíš nám tady.“

 

      „Taky mi chybíte, jsem tu tak dlouho sám!“ skoro brečel Harry.

 

      „Mně tady chybíš.“

 

      Harrymu došla slova a v srdci se mu rozhořela naděje. Byl dojatý.

 

      „Budu muset ještě na chvíli odejít, ale nebudeš tu sám, bude tady Sirius a Remus. Já se k tobě vrátím.“

 

      „Ne, neodcházej, já tě slyším!“ volal zoufale Harry, „neopouštěj mně, prosím! Nevím, jestli vydržím, jestli to zvládnu! Potřebuju tě slyšet!“

 

      Ale bylo ticho.

 

      „Nechci tady být tak sám, Severusi, mám tě rád...“ Žádná odpověď.

     

      „Mám tě rád! Slyšíš! Miluju tě!“ vzlykl Harry, polkl slzy deroucí se mu do očí a z posledních sil kráčel dál za ozvěnou svého hlasu. A hledal cestu ven. Měl pocit, že je blízko, ale východ mu zůstával ukrytý.

 

* * * * *

 

      Brumbál překvapil Severuse uprostřed jídla.

 

      „Nenech se vyrušovat, chlapče,“ řekl s jemným úsměvem na tváři Brumbál a posadil se k Harrymu na postel.

 

      Vzal jeho ruku do svých dlaní a jemně ji stiskl. Podíval se na jeho tvář a hluboce si povzdechl: „Ach, Harry, chlapče zlatý, ať už jsi kde jsi, máme tě všichni moc rádi, myslíme na tebe a chybíš nám. Jsme ti vděční za tolik věcí!“

 

      „Nemyslím si, že tě slyší, Albusi,“ řekl Severus mezi sousty.

 

      „To nemůžeme vědět jistě, Severusi,“ pokrčil rameny ředitel, „A mimochodem – dobrou chuť! Jsem rád, že si dostal rozum.“

 

      „Black... ehm, chci říci Sirius, mi nechal poslat oběd po Dobbym,“ odvětil Severus tak, aby bylo jasné, že kdyby to záleželo jen na něm, o tak triviální věc, jakou je jídlo, by se nestaral.

 

      „Něco se mezi vámi stalo?“ ptal se zvědavě Brumbál.

 

      Severus nebyl naivní, věděl, že jím teď ten stařec manipuluje ve snaze dostat z něj podrobnosti, pochyboval, že by mu taková událost, zvláště, když se stala přímo na půdě Bradavic, unikla, přesto mu odpověděl: „Nechali jsme minulost spát, Albusi. Je to lepší pro nás, ale hlavně pro Harryho. Oba, ač možná každý jiným způsobem, pro něj chceme to nejlepší.“ Dojedl a otřel si ústa i ruce přiloženým ubrouskem.

 

      „Ale jistě, o tom ani v nejmenším nepochybuji,“ pokýval spokojeně hlavou Brumbál.

 

      „Kde jsou Malfoyovi?“ vyzvídal Snape.

 

      „Pod dohledem, v mých komnatách.“

 

      „Pod dohledem?“ přemítal nahlas černovlasý muž.

 

      „Ó ano, nasadil jsem na ně jednoho ze skřítků. Jejich pohyb po hradě není vítaný, přes to všechno, co proběhlo mezi Luciusem a Harrym na ministerstvu.“

 

      „Dobře, jsou tedy mimo,“ mumlal si pro sebe Snape a hlasitěji pak pokračoval: „Chtěl jsem s tebou mluvit, Albusi. Myslím, že je to důležité.“ Hovořil vážně a věnoval Albusovi jeden za svých ´pohledů´.

 

      „Má to něco společného s jistým svobodným domácím skřítkem?“ zeptal se stejně vážně Brumbál.

 

      Snape v duchu zasténal. Ten chlap ví snad úplně všechno! „Ano,“ odvětil věcně, „když mi Dobby přinesl oběd, říkal něco ve smyslu, že se Harry už nevrátí a že on si to nepřeje. A že je Harry sám. Víc nevím, zmizel rychleji, než jsem se ho stačil zeptat.“

 

      „Přišel za mnou,“ konstatoval Brumbál. „Měl jsem s ním velice zajímavý a plodný rozhovor.“ Snape se na něj dlouze zahleděl. „Kdybych to měl nějak shrnout, závěrem by bylo, že ti Harry daroval své srdce.“

 

      Snapeovy oči se rozšířily nehraným překvapením. „Harry mi daroval srdce?“ opakoval otupěle.

 

      „Dobby tvrdil, že ano.“

 

      „Albusi, myslíš si, že jsem takový ignorant, že bych si nevšiml, kdyby mi ten mladý muž vyznával lásku?“ rozohnil se Snape tak, že mu málem stoupala pára z uší.

 

      „Ale Dobby to tvrdil, říkal, že TY si nevíš rady a že Harry je PROTO ztracený!“ opáčil mu stařec.

 

      „Tak se musel zmýlit!“ zařval Severus a vypadal jako raněné zvíře. Až ho Brumbálovi  bylo líto. Natáhl svou paži s poklepal ho po rameni v uklidňujícím gestu. Snape jeho ruku setřásl: „Já Harryho srdce nemám! Jediné, co mi kdy dal, je Salazarova kniha a-“ sáhl pod svou košili, „tenhle kámen srdce!“

 

      Oba muži ztuhli v jediném okamžiku náhlého poznání, a zírali strnule na Harryho kámen srdce, který ležel v Severusově dlani. Dívali se na Harryho srdce.

 

11.10.2008 16:34:59
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one