NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.
9. Po půlnoci
 
 
Ještě chvíli setrvali v objetí a vychutnávali si vzájemnou přítomnost. Ticho jako první prolomil Harry: „Sevie, chtěl bych jít domů,“ řekl a zvedl hlavu z manželova ramena, vyhledával pohledem jeho oči.
 
„Cokoliv budeš chtít, můj malý statečný nebelvíre,“ opověděl mu s úsměvem Severus. „Sevie?“ uvědomil si, jak jej chlapec nazval a udiveně nadzvedl jedno obočí.
 
„Jo, líbí se mi to. Tobě ne?“ ptal se tiše Harry s potutelným úsměvem.
 
„Ne, ne, je to... dokázal bych si na to zvyknout.“ Severus byl trochu v rozpacích. „Měli bychom tedy jít.“ Zvedl se a vytáhl na nohy i Harryho.
 
„Já, Severusi, chtěl bych ti poděkovat, za to všechno tady,“ řekl Harry vážně, ale s úsměvem, a pohledem přejel po útulné místnosti. „Moc to pro mně znamená, děkuji.“ Natáhl se a políbil Severusovu tvář a dlaní pohladil tu druhou. Severus si s přivřenýma očima vychutnával ten dotyk, který mu způsoboval husí kůži a v jeho nitru rozpaloval oheň.
 
„Můžeš jít, nebo tě mám raději odnést?“ ptal se Severus starostlivě.
 
„Chtěl bych jít sám, ale kdybys mě mohl podepřít...“ Konec věty zůstal nevyslovený, ne však nevyslyšený. Severus podepřel svého manžela jak nejlépe uměl a vykročili spolu po schodech z věže.
 
Hrad byl prostý všech zvuků, které zpravidla vydávají pobíhající studenti, ale ani zdaleka nebyl tichý. I v noci si žil po svém. Harry hned u paty schodiště spatřil dvě velké kulaté oči a dlouhé uši – skřítek - pomyslel si, když se k němu to stvoření vrhlo, div jej nesrazilo na zem.
 
„Pane Harry, pane Harry,“ povykoval šťastně Dobby, „vrátil jste se, pane Harry, Dobby je rád, pane,“ pokračoval nadšeně dál a objímal Harryho kolem kolen.
 
Harry se jen usmíval. „Zdravím tě, Dobby, jak se máš?“
 
„Ó, pan Harry je tak šlechetný, tak dobrý pán, ptá se Dobbyho, jako by byl Dobby hoden,“ brebentil a jak tak kýval svou hlavou sem a tam, lítaly mu kolem jeho uši a pleskaly jej po tváři. „Pane, skřítci jsou panu Harrymu moc vděční, pán Harry už nikdy nepůjde sám. Pán bude brzy jediný O-kom-se-mluví.“ Ještě párkrát se uklonil a byl pryč.
 
„Nemám vůbec tušení, o čem mluvil, ale myslím si, že bychom měli jít za ředitelem,“ pronesl tiše Harry. „Dobby ho už určitě informuje.“ A otočil se tváří k Severusovi: „Co myslíš?“ zeptal se pro jistotu.
 
„Nepochybně,“ přikývl na znamení souhlasu Severus. Znovu si do sebe Harryho zavěsil a pokračovali na cestě hradem s malou zacházkou do ředitelny.
 
*****
 
Dobby věděl o Severusově plánu na večeři v Astronomické věži. Pomáhal mu s přípravou, i když ne moc, protože Severus chtěl všechno uvařit sám. Bylo pro něj těžké jen tak stát a dívat se, jak kouzelník pobíhá okolo plotny, když to byla od přírody skřítčí starost.
 
Co ale Dobbymu vrtalo hlavou bylo, jestli Severus ví, jak probudit Harryho. Věděl, že už přišel na darované srdce, ale pořád se zdálo, že si s tím neví rady. Dobby se bál cokoliv říct, třebaže věděl, jak je to vlastně jednoduché. Šlo o to, že čím více lásky projeví Severus ke svému manželovi, tím jasnější bude pro Harryho cesta ven. Dobby se ale neodvažoval Severusovi něco říct, měl z něj strach, i přesto, že věděl, že není tak zlý, jak vypadá.
 
A tak stál celé hodiny u začátku schodiště do věže a čekal a čekal. Nakonec je uviděl, jeho malé a Harrymu oddané srdíčko se rozbušilo a on pocítil takovou radost! Skoro tak velkou, jako když ho Harry osvobodil od Malfoyů. Jeho nejoblíbenější pán byl zpátky. Rychle ho objal a pak se přemístil do Brumbálových pokojů. Musel ředitele informovat.
 
*****
 
Brumbál seděl ve své pracovně a poslouchal výměnu názorů mezi bývalými bradavickými řediteli. Hádali se a překřikovali, dokonce si i vyhrožovali soubojem! Tématem nebylo nic jiného, než probuzení Harryho Pottera. Ani si nevšimli malého skřítka stojícího uprostřed pracovny.
 
Až se Dobby odhodlal: „Pane řediteli, už jdou!“ řekl tak nahlas, jak se jen odvážil a ve chvíli, kdy se na něj Brumbál otočil zopakoval: „Už jdou!“ a zmizel.
 
Než se stačil překvapený ředitel vzpamatovat, otevřely se dveře jeho pracovny a v nich nestál nikdo jiný než ´jeho chlapci´.
 
„Harry!“ vydechl a obrazy kolem ztuhly. Brumbálova ruka zakryla jeho ústa a tvář zkameněla v naprostém šoku.
 
Harry se usmál, přistoupil těsně k němu a objal jej náhle kolem krku: „Pane profesore, tak rád vás vidím,“ zašeptal mu tiše do ucha.
 
Profesorovy ruce se omotaly okolo něj a mocně ho stiskly.
 
Severusem proběhla vlna žárlivosti. Po pravdě, myslel si, že by se to vítání mohlo obejít bez všech těch důvěrných gest.
 
„Severusi, jak se to stalo?“ ptal se Brumbál nadšeně a zvědavě.
 
„Dovolíš?“ odpověděl otázkou Severus a rukou ukázal na židli.
 
„Ach, ano, jistě, jistě, posaďte se,“ mávl rukou ředitel a bylo na něm vidět, jak je roztržitý a celý nedočkavý zjistit, co přesně se stalo.
 
„Děkuji,“ kývnul hlavou Snape a pomalu se posadil a pohledem vybídl Harryho, aby učinil totéž.
 
„Za málo, za málo,“ ozval se netrpělivě starý muž zpoza stolu a nedočkavě přeskakoval pohledem z jednoho muže na druhého.
 
„Nejsem si zcela jistý, Albusi, co ti k tomu mohu říci. O mém plánu na dnešní večer jsi věděl - a že se během něj Harry probere, tak o tom jsem neměl ani nejmenší zdání. Nevím přesně jak, nebo co k tomu bylo nebo nebylo zapotřebí, ale Harry je zpět a to je to hlavní,“ zakončil Snape takovým způsobem, že nebylo pochyb o tom, že se v tom pokud možno nehodlá dál piplat.
 
„Vlastně,“ ozval se Harry, „abych tak řekl,“ začal opatrně a nesměle, když se na něj upřely dva páry očí – pomněnkové chtěly znát detaily, zatímco ty černé hluboké a nekonečné naléhaly, ať nezabíhá do detailů.
 
„Nepamatuji si, co se dělo. V jednu chvíli jsem seděl ve Velké síni na večeři... a pak byly všude ty stíny z mé noční můry a havrani létali kolem mě. Já jsem je budil, všechny ty stíny. Jeden po druhém. Nemáte ani představu, kolik jich bylo...“ jeho hlas se pomalu měnil v šepot a v tváři mu najednou nebylo sedmnáct, ale sedmdesát. Viděli na něm tíhu celého světa.
 
„Byly jich statisíce, mizeli a odcházeli jeden po druhém. A pak nic. Některé jsem nemohl vzbudit a havrani odletěli.“ Harry se začal viditelně třást.
 
Severus zasáhl: „Myslím, že zbytek můžeme nechat na ráno, Albusi.“ Tón jeho hlasu hovořil o tom, že nepřipustí žádný odpor. Zvedl se, znovu podepřel Harryho a měli se k odchodu.
 
„Musíme za Poppy, aby jej zkontrolovala. A pak by měl odpočívat.“ Už byli skoro u dveří, když se ještě otočil a dodal: „Nerad bych se mýlil, ale prozatím bych si nechal informaci o Harryho probuzení pro sebe. Není nutné informovat všechny.“
 
„Jistě, Severusi, myslím, že do dnešní večeře by mohl ještě spát,“ řekl s úsměvem Albus.
 
*****
 
Stavili se u Poppy. Nebylo pochyb o tom, že je nadšená, ale ušetřili ji detailů. A také jí přesvědčili, aby nikomu neřekla o Harrym, což se podařilo celkem hladce hlavně díky paní Grangerové, která projevila mnohem více pochopení, než by od ní mnozí očekávali v této bezesporu svízelné situaci.
 
Kontrola – a že byla velice důkladná – neukázala žádné odchylky od normálu, kromě pochopitelného vyčerpání. Proto jim madam Pomfreyová dovolila odejít do společných komnat.
 
*****
 
Mlčky došli domů. Harry se Severusovou podporou. I portrét Salazara Zmijozela se zaradoval nad Harryho přítomností a ještě dříve, než bylo vysloveno heslo, se otevřel, jako kdyby byl sám nadšený z Harryho návratu do světa živých.
 
Harry se porozhlédl po důvěrně známém místě a s potěšením zjistil, že vše bylo tak, jak si pamatoval. Byl v nevědomí asi sto hodin a byl velice rád, že se během nich nic nezměnilo. Dokonce i jeho školní brašna byla na tom samém místě, kde ji zanechal, jak spěchal na večeři.
 
„Konečně doma!“ vydechl spokojeně a po tváři se mu rozlil šťastný úsměv.
 
Jen tak stál u dveří, zády opřený o hruď milovaného manžela a vychutnával si ten klid a pokoj.
 
„Měl by sis jít lehnout, Harry,“ řekl Severus měkce a lehce jej popostrčil vpřed.
 
„Ano, půjdu. Jsem unavený.“ Zachytil překvapený pohled temných očí. „Já jsem tam nespal,“ řekl stroze a na malý okamžik se odmlčel.
 
„Neustále jsem hledal cestu ven.“ Smaragdově zelené oči se zalily slzami a špatně skrývanou bolestí.
 
Dva dlouhé kroky stačily Severusovi k tomu, aby se dostal k Harrymu a schoval ho ve svém objetí. „Je mi to líto, Harry,“ šeptal mu do vlasů. „Tak moc líto.“
 
„Slyšel jsem tvůj hlas,“ zavzlykal chlapec. „Pomáhal mi nést tu nicotu.“ Přitiskl se k Severusovi ještě blíž. „Děkuji ti.“
 
Severusovo objetí ještě zesílilo. Cítil se v bezpečí.
 
„Harry,“ promluvil do chvíli jeho manžel, „nechtěl by sis dát koupel, na uvolnění?“
 
„Heřmánkovou?“
 
Harry jen přikývl, vymanil se teplé náruče a zamířil k ložnici a do koupelny.
 
Teprve když se vysvlékal, uvědomil si, že není v nemocničním pyžamu, jak by, dle předpokladů, měl být, ale že má na sobě jedny ze svých nejlepších šatů, včetně velmi oblíbeného kabátce. Někdo ho převlékl, asi Sev-, ale ne, zrudl rozpaky, on ho viděl úplně bez...
 
Z chaotických myšlenek ho vytrhl Severusův příchod z koupelny do ložnice.
 
„Koupel je přichystaná, Harry.“ Všiml si, že je jeho muž něčím rozrušený, ale nemohl, ani za Merlina, přijít na to čím. Zvědavě a pozorně si ho prohlížel.
 
Ten zkoumavý pohled Harrymu neunikl a ani trochu mu nepomohl. Zabalil se ještě více do svého županu a jako mátoha odkráčel vstříc teplé voňavé koupeli s množstvím lehoučké pěny. Zalezl mezi bublinky a pohodlně se uvelebil. Jeho tělo přijímalo koupel s vděčností. Svaly se pomalu uvolňovaly a relaxovaly. Začaly se mu klížit oči. Pomalu upadal do snění, když na svém rameni pocítil ruku – prudce otevřel oči a hlava se mu ostrým světlem zatočila.
 
„Myslím, že je čas vylézt ven. Nebo se hodláš utopit?“ pronesl melodicky Snape a podával mu osušku. „Na polici máš pyžamo.“ Chystal se odejít.
 
Harry ale potřeboval něco zjistit.
 
„Tys mě převlékal?“ zeptal se a snažil se, aby jeho hlas zněl normálně, i když se uvnitř chvěl jako osika.
 
„Ano.“
 
„Ehm... Kouzlem?“ ptal se s nadějí, že ho Severus neviděl nahého. Nebyla to ta představa, která ho na tom tak znepokojovala, ale, upřímně, představa těch dlouhých štíhlých prstů na jeho nahé kůži... to bylo velmi znepokojující a vzrušující. Byl si vědom ruměnce na tvářích.
 
Severus se k němu otočil, svýma očima se zabodl do těch jeho, jako kdyby v nich něco hledal. Mlčel dost dlouho na to, aby Harrymu byla jeho odpověď zřejmá dřív, než ji slyšel.
 
„Ne.“
 
Sakra, sakra, to nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet. Zrudnul ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.
 
„Omlouvám se, Harry,“ řekl tiše Severus a velmi rychle odešel z koupelny.
 
Harry v duchu zavyl, tohle nechtěl. Severus ho pochopil úplně špatně. Ledabyle se otřel, oblékl si jen spodní díl pyžama a už byl na půl cesty ke dveřím do ložnice. Rozrazil dveře tak rozhodně, jak mu to jen zbývající síly dovolily. Tohle si musí vyříkat. Prostě musí.
 
*****
 
 
Bradavický ředitel se chystal k velmi zaslouženému spánku, když na parapetu okna své ložnice spatřil sovu. Ministerskou sovu. Její přílet v tuto pozdní noční, přesněji řečeno velmi brzkou ranní hodinu, byl znepokojující. Nikdy by ho nerušili, ne v tento čas, pokud by to nebyla otázka života a smrti – buďme upřímní - spíš smrti.
 
Vcelku neochotně otevřel okno a převzal si zapečetěnou obálku. To nebudou dobré zprávy, pomyslel si, ty většinou mohou počkat do rána. S povzdechem se posadil na postel a rozlomil úřední pečeť a začetl se do dopisu.
 

Oči mu kmitaly po řádcích a jeho čelo se chmuřilo čím dál tím víc. To opravdu nebyly dobré zprávy. Musí svolat poradu. Hned.

 

06.12.2008 14:18:33
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one