NENECHTE SE ZABÍT, NEBO HŮŘ, VYLOUČIT.

2. kapitola - Záchrana života ZM

2. kapitola – Záchrana života 

„Co po mě chcete?“zeptal se Edward útočníka. „Peníze nemám,“řekl popravdě.

 

„Tak v tom případě zemřeš,“zavrčel útočník.

 

Vytáhl dýku a zabodl jí Edwardovi do boku. Edward se skácel k zemi a útočník se ledově zasmál a utekl z místa činu.

Edward si už myslel, že vykrvácí, jelikož ta rána byla hluboká a on sám ležel v kaluži krve. Pomalu ztrácel vědomí. Říkal si, že je to ironie. On, který zabil největšího černokněžníka všech dob zemře rukou obyčejného mudlovského zloděje.

Takhle ho tam našel jeden muž, který byl shodou náhod doktor z jedné New Yorské nemocnice. Rychle zhodnotil stav chlapce a zjistil, že je jeho zranění velice vážné. Nedával mu mnoho naděje. Zřejmě ten chlapec zemře. Věděl, že mu v nemocnici nepomůžou a tak ho vzal do náruče a donesl k sobě domů.

 

Jeho dům byla spíše vila. Byla bílá s velkými prosklenými okny. Uvnitř ho položil na sedačku a zavolal tak potichu, že byl jeho hlas sotva slyšet. „Esme, Rose, Emmete, Jaspere, Alice, pojďte sem rychle.“

 

Překvapivě ho všichni slyšeli. Když vešli do místnosti, ucítili něco co je vyvedlo z rovnováhy. Byl tu ještě někdo kdo do rodiny nepatřil.

 

„Koho si sem přivedl Carlislei?“zeptala se Esme.

 

„Nevím jak se jmenuje, našel jsem ho na ulici. Zřejmě ho někdo chtěl okrást a když nedostal co chtěl, bodl ho dýkou. Ztratil hodně krve. V nemocnici by mu už nepomohli,“vysvětlil jim Carlisle.

 

Tak se jmenoval. Carlisle Culen. Esme byla jeho žena a ostatní byly jejich adoptivní děti, kterých se ujali.

Alice jediná nebyla překvapená, že Edwarda Carlisle přivedl. Věděla, že se k nim jednou dostane. Měla zvláštní schopnost vidět do budoucnosti.

 

„Co s ním chceš dělat?“zeptala se celkem zbytečně Rose.

 

Bylo jí docela jasné proč ho Carlisle přivedl. Líbil se jí. Byl tmavovlasý, ale jeho kůže byla poměrně bledá, ne tak moc jako její, ale i tak to bylo dost. Měl dobrou postavu a jemné rysy ve tváři.

Emmet si všiml jejího zkoumavého pohledu. Vůbec se mu to nelíbilo, už teď toho kluka neměl v lásce a  až se stane jedním z nich jak předpokládal, bude to ještě horší.

 

„Chtěl bych věděl předtím váš názor,“řekl Carlisle.

 

„Udělej to, nemůžeš ho nechat zemřít,“řekla vážně Esme.

 

Promluvily za ní spíš její mateřské pudy, když viděla toho chlapce, spíše už mladého muže.

 

„To je pravda,“souhlasila hned Rose, která ho chtěla více poznat.

 

„Přijmeme ho mezi sebe,“usmála se Alice a Jasper s ní souhlasil.

 

Emmet se k nim musel taky přidat, jelikož nedokázal přát smrt někomu tak mladému. Mohlo mu být tak nanejvýš osmnáct.

 

Carlisle přikývl a sklonil se k Edwardovi tak, že měl hlavu u jeho krku a pak se mu do něj zakousl. Chvíli sál jeho krev a pak se přes veškerou touhu po krvi, oddálil. Nechtěl ho úplně zabít.

Edward byl tak mimo, že to ani nezpozoroval. Za chvíli na něm už byl jed znát. Začal sebou v křečích trhat a házet. Carlisle a Emmet ho každý drželi z jedné strany, aby si neublížil. Takhle sebou cukal tak dlouho, že by si někdo mohl myslet, že už to nemůže přežít.

Po dvou hodinách se ale začal uklidňovat a upadl do komatu. Carlisle a Emmet ho mohli konečně pustit.

 

„Myslíš, že to zvládne?“zeptala se Carlislea Esme.

 

„Určitě. I když to tak nevypadá, je silný, má v sobě spoustu nevyužité síly. To jsem u člověka ještě neviděl,“přiznal se Carlisle.

 

„A nebyla by možnost, že….,“zkusil Emmet.

 

„Ne, to je nemožné. Kdyby to byla pravda, určitě by se tomu útočníkovi ubránil,“nesouhlasil Carlisle.

 

„A co když o tom neví?“zkusila Rose.

 

„Je mu kolem osmnácti. Není možné, že by to nevěděl.  Zřejmě je prostě silnější než ostatní,“řekl Carlisle.

 

„Odnesu ho zatím k sobě do pokoje. Možná byste mu mohli zařídit ten prázdná pokoj,“navrhl.

 

„Jasně,“chytila se toho hned Alice.

 

Milovala nakupování, takže se už těšila jak nakoupí celé vybavení a se svými architektovými schopnostmi vytvoří pokoj pro nového člena rodiny.

 

„Já ti s tím pomůžu,“nabídla se Rose.

 

Nasedli do jednoho ze tří vysoce rychlostních aut, které vlastnili a rozjeli se do centra města. Měli času dost. Věděli, že bude Edward v bezvědomí nejméně dva dny.

Carlisle a Esme je s pobavením sledovali.

 

„Co když s námi nebude chtít zůstat? Víš moc dobře, že teď bude nějaký čas jednat hodně impulzivně,“řekl Emmet.

 

„Jasper s ním zůstane, aby mohl kontrolovat jeho emoce. Nesmíme mu dovolit odejít. Jsme uprostřed velkoměsta. Mělo by to nedozírné následky. Přemýšlel jsem, že bychom na čas odjeli do Forks. Samozřejmě až bude mít pod kontrolou svoje sebeovládání,“řekl Carlisle.

 

Edward byl v bezvědomí ještě dva dny jak Rose s Alicí tipovali.

No Alice ani tak netipovala. Věděla kdy se probudí. Jeho pokoj byl už kompletně zařízený. Dokonce mu koupili auto, aby až bude mít řidičák mohl jezdit do školy autem. Věděli, že ho Carlisle donutí si ho udělat stejně jako donutil je.

Když se začal Edward probouzet, svolal Carlisle celou rodinu k němu do pokoje.

Edward se cítil tak nějak zvláštně. V krku jakoby mu hořelo a jakoby měl zbystřené a ostřejší smysly.  Opatrně otevřel oči a zasekl se údivem. Viděl tak ostře až ho z toho bolely oči. Chtěl se posadit a tak se začal pomalu zvedat. Z jeho pohledu to bylo pomalu. Z pohledu ostatních v jednu chvíli ležel a v ten samý okamžik již seděl na posteli.

 

„Kdo jste a co tu dělám?“zeptal se.

 

Jeho hlas byl jiný. Vůbec ho nepoznával. Byl tak jemný a lehký jako vítr. I když měl strach, jeho hlas se ani trochu nezachvěl.

 

„Jsi v naší vile,“řekl Carlisle. „Našel jsem tě zraněného a tak jsem tě přivedl sem,“vysvětlil mu.

 

Jak to řekl, vzpomenul si Edward jako ho napadl ten muž. Očima vyhledal místo kde ho zranila dýka, šáhl si na něj rukou, ale nic. Nic tam nebylo, žádná jizva a po ráně ani stopy.

 

„Zřejmě by si chtěl vysvětlit jak je možné, že žiješ,“řekl Carlisle.

 

Edward jen nepatrně přikývl, ale Carlisle to zaregistroval.

 

„Byl si na tom skutečně špatně. Umíral si. Byla jediná možnost jak tě z toho dostat,“řekl trochu nervózně.

 

Nevěděl jak bude chlapec reagovat.

 

„A co jste tedy udělal?“zeptal se Edward.

 

„Dostal jsem ti do krve jistý jed, který ti zachránil život,“řekl Carlisle.

 

„Jed? Jaký jed?“ zeptal se znovu Edward.

 

„Upíří jed. To je jediná věc, která ti mohla pomoct,“přiznal Carlisle.

 

Edward tomu nemohl uvěřit. Upíří jed, ale jak? A pak mu to došlo. Oni museli být upíři a ten muž co s ním mluvil ho musel. Zarazil se v úvahách a šáhl si na krk.

 

„Vy jste mě kousl?“zeptal se Edward.

 

„Ano. Byla to jediná možnost. Teď jsi jeden z nás,“řekl Carlisle.

 

Proto ta žízeň. Uvažoval Edward. To nebyl obyčejná žízeň, ale žízeň po krvi. Měl sto chutí je všechny zabít, ale pak si uvědomil, že mu vlastně zachránili život. Nemohl jim to vyčítat. Všichni se na něj s očekáváním dívali.

 

„Chápu vás. Děkuji, že jste mi pomohl,“řekl po chvíli Edward.

 

Carlisle se na něj usmál. „Nemáš zač. Jak se vůbec jmenuješ?“zeptal se ho.

 

„Edward, Edward Evans,“představil se Edward.

 

„Ty nejsi Američan, viď Edwarde,“řekl Emmet.

 

Edward se na něj otočil. „Ne nejsem. Jsme Angličan. Žiju dva roky v New Yorku,“přiznal se Edward.

 

„Máš žízeň?“zeptal se Carlisle.

 

„Jo, ale není to zas až tak strašné,“řekl Edward.

 

Všichni na něj vykulili oči.

 

„Není to tak strašné?“řekl Emmet a otočil se na Jaspera.

 

„Říká pravdu,“potvrdil to Jasper. „Necítím žádnou žízeň ani chuť zabíjet. Jen zmatení.“

 

„A kdo jste vy?“zeptal se Edward.

 

„Á promiň. Úplně jsme se zapomněli představit,“řekl Carlisle s úsměvem.

 

„Já jsem Carlisle a tohle moje žena a nevlastní děti,“řekl Carlisle.

 

Edward pochopil co myslel tím nevlastní děti a usmál se.

 

„Jsem ráda, že tě poznávám Edwarde,“usmála se na něj Carlisova žena.

 

„Taky vás rád poznávám,“řekl a usmál se.

 

„Klidně mi tykej. Připadám si jinak stará,“usmála se, i když nestárla už osmdesát let.

 

„Já jsem Alice,“přiskočila k němu a objala ho. „Vítej do rodiny.“

 

Edward už chtěl něco říct, ale to se mu už představovali další.

 

„Já jsem Rosalie, ale říkej mi Rose,“usmála se Rose a také k němu přišla a objala ho a zlehka políbila na tvář.

 

Emmet tiše zavrčel, ale Edward to slyšel a nebyl sám.

 

„A tohle je Emmet, můj manžel,“představila svého manžela.

 

„Těší mě,“řekl Edward.

 

„To mě také,“řekl Emmet.

 

„No a já jsem Jasper,“usmál se Jasper.

 

Edward mu úsměv opětoval. Pak ho napadla jedna otázka.

 

„Co jsi myslela tím, vítej do rodiny, Alice?“zeptal se jí.

 

„Tak jak jsem to řekla. Musíš zůstat s námi. Už jsme ti s Rose zařídili pokoj,“řekla radostně Alice.

 

„Ale to přece…..,“začal Edward.

 

Carlisle ho přerušil. „Nebudeme tě k ničemu nutit,“řekl mu. „Pokud s námi nechceš být.“

 

„Ne to ne. Jen mě to překvapilo,“přerušil ho rychle Edward. „Nikdy jsem neměl rodinu. Moje matka a otec zemřeli, když mi byl jeden rok. Bratra ani sestru jsem nikdy neměl, má teta se strýcem mě nenáviděli a můj kmotr mě bohužel nemohl poznat, tak jak bychom oba chtěli,“vysvětlil mu ještě stále překvapený Edward.

 

Esme ho bylo neuvěřitelně líto. „To je mi líto. Nechtěl jsem ti připomínat minulost,“řekl Carlisle.

 

„To nevadí. Už je to dlouho. Zvykl jsem si,“řekl Edward.

 

„Teď budeš mít rodinu,“řekla Esme.

 

„Chci aby si věděl, že se na mě můžeš kdykoliv obrátit, kdybys potřeboval matku,“řekla mu Esme.

 

„Stejně tak i na mě. Budu klidně tvůj otec, stejně jako na Alici, Rose, Emmeta a Jaspera,“přidal se Carlisle.

 

„No a na nás se můžeš taky spolehnout,“řekla Alice s úsměvem.

 

„To se rozumí. Jsme přeci sourozenci,“usmála se Rose.

 

Emmet jakoby se  najednou uklidnil jak to Rose řekla. Přestal na Edwarda žárlit a taky se na něj usmál.

 

„Budu tě muset adoptovat, Tedy alespoň na oko. Aby se lidé,  nebo spolužáci ve škole nevyptávali,“řekl Carlisle.

 

„A to znamená co?“zeptal se Edward.

 

„Prakticky nic. Jen budeš mít mé příjmení, Cullen,“řekl Carlisle s úsměvem.

 

„Tohle vypij,“podal Edwardovi sklenici. „Nechci riskovat, že se na někoho ve městě hladově vrhneš. Na lov teď bohužel jít nemůžeš,“vysvětlil mu.

 

„Co to je?“zeptal se Edward, i když to už trochu tušil a hlavně cítil.

 

„Krev z pumy,“řekl Carlisle.

 

Edward nejdříve nejistě hleděl na krev ve sklenici, ale nakonec ji celou vypil.  S uspokojením zjistil, že se pálení v krku o hodně zmenšilo a samotná krev nebyla tak špatná. Spíše naopak. Měla velice zajímavou sladkou chuť.

 

„Teď pojď, ukážeme ti pokoj,“tahaly ho z místnosti Alice a Rose.

 

Ostatní je následovali. Edward se nechal zatáhnout do druhého patra. Cestou se rozhlížel po domě, který byl velice moderně a draze zařízen. Co by však ostatní udivilo bylo, že tu bylo spoustu oken., ale většina z nich byla postavena tak, že do nich neproudilo světlo, nebo byly kryty závěsy.

Edward si připomněl, že se musí zeptat jak to teď bude. Najednou se zarazil. Něco slyšel, ale bylo to potichu a tak to neřešil. Najednou stanuli přede dveřmi, které byly stejně jako vše v domě bílé a nádherně vyřezávané.

28.03.2009 22:21:13
magie-v-obraze

Líbí se vám mé Twilight povídky?

Jasně, jsou skvělý. (4102 | 25%)
Moc ne (3992 | 25%)
Nečtu je (4037 | 25%)

Vaše nejoblíbenější povídka

HP a Láska je slepá (4588 | 6%)
HP a Nová naděje (5893 | 8%)
HP a Dětská Armáda (5328 | 7%)
HP a Změněný (5148 | 7%)
HP a Temnota se vrací (4504 | 6%)
HP a Bláznivá rodina (4557 | 6%)
HP a Boj za lásku (4513 | 6%)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (6227 | 36%)
Ne (5593 | 32%)
Všechny postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. Nedělám si na ně žádná práva jen na ty, které jsem vymyslela.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one